zavřít mapu
Na konci jara 1942 nabraly události rychlý spád. Nenáviděné gestapo získalo v polovině května tučný úlovek – Julia Fučíka a jeho druhy. Někteří nevydrželi mučení, a tak brzy následovalo další zatýkání významných odbojářů z řad české kultury.
Vladislav Vančura narodil v roce 1891 v obci Háj ve Slezsku do staré protestantské rodiny. Jeho otec byl hospodářským správcem, ale dospívajícího chlapce přitahovalo umění. Přerušil studium na gymnáziu a začal docházet na střední uměleckou školu. Chtěl se stát malířem. Svého snu se však musel vzdát, a tak se pokorně vrátil na gymnázium, odmaturoval a poté vystudoval lékařskou fakultu. Krátce po promoci v roce 1921 si otevřel spolu se svou ženou Ludmilou lékařskou praxi na Zbraslavi. I když v té chvíli již tušil, že lékařem bude vlastně jen chvíli. Umělecké ambice převážily – po pár letech medicíny zanechal a začal se plně věnovat literatuře.
Již od roku 1920, kdy vznikl svaz socialisticky orientovaných umělců zvaný Devětsil, byl jeho předsedou. Vančura vstoupil do KSČ a účastnil se akcí levicové inteligence. Také zaujímal post předsedy České filmové společnosti (sám dokonce natočil na Podkarpatské Rusi umělecky mimořádně hodnotný, i když v současnosti víceméně neznámý film Marijka nevěrnice) a účastnil se vedení nakladatelství Družstevní práce. Ale především psal – nejprve povídky pro literární časopisy a brzy už i novely či romány.
Vančura měl obrovský literární talent a po jazykové stránce se stal jedním z nejryzejších českých tvůrců. Mistrně experimentoval s jazykem – inspiraci hledal jak v archaických textech, tak třeba v argotu. Jako autor byl velmi plodný, vedle řady skvělých knih (nejznámější asi zůstanou díky zdařilým filmovým adaptacím Rozmarné léto a Markéta Lazarová) napsal i několik dramat nebo filmových scénářů.
Na počátku války a okupace Československa se pustil do zvlášť aktuální knihy Obrazy z dějin národa českého, které měly dokázat nezlomnost národa a jeho vnitřní sílu. Knihu, jež představovala především apel a gesto, však nedokončil. Brzy totiž zjistil, že v této válce slova a myšlenky již nestačí.
Po celý život angažovaný autor vstoupil do odboje a stal se hlavní osobností spisovatelské sekce ilegálního výboru inteligence, jenž představoval součást Národního revolučního výboru. Ale protože řada literátů byla členy KSČ, zůstávala jejich odbojová sekce ve spojení s druhým ilegálním ústředním výborem KSČ, který na jaře 1942 důkladně rozkryli agenti gestapa.
V následující vlně zatýkání si přišla Tajná státní policie i pro Vančuru. Ve vězení však zůstal jen pár dní a k výslechu se vůbec nedostal. Parašutisté totiž zastřelili Heydricha, a tak německá moc sáhla k brutální odvetě. Okamžitě po atentátu bylo vyhlášeno stanné právo a na kobyliské střelnici se roztočil zběsilý kolotoč poprav. Jako jeden z prvních stanul před hlavněmi pušek popravčí čety Vladislav Vančura. Velký umělec a Čech opustil svět jen krátce před jednapadesátými narozeninami a o čtyři roky později byl in memoriam jmenován národním umělcem.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
