Polský romanopisec, publicista, kronikář Varšavy, filosof, popularizátor vědy a propagátor turistiky a cykloturistiky Aleksander Głowacki se narodil 20. srpna 1847 s ve městě Hrubieszów v Lublinském vojvodství. Jeho otec Antoni Głowacki byl ekonom se šlechtickými kořeny. Aleksandrova matka zemřela, když chlapci byly tři roky. O šest let později mu zemřel také otec a o malého Aleksandra se starala jeho babička Marcjanna. Po její smrti se chlapec přestěhoval k tetě Domicele do Lublinu, kde čtyři roky, do roku 1857, navštěvoval reálku. Poté bydlel ve městě Siedlce (1861), kde se o něj staral o 13 let starší bratr Leon, učitel historie. Společně se v roce 1862 přestěhovali do Kielc, kde Aleksander navštěvoval školu.
Pod vlivem svého staršího bratra Aleksander Głowacki v roce 1863 přerušil školu a účastnil se tzv. lednového povstání a 1. září byl raněn během potyčky ve vsi Białki. Dostal se d ruského zajetí, ale vzhledem k jeho mladému věku a na přímluvu tety se mohl po propuštění z nemocnice vrátit do Lublinu a bydlet dál s její rodinou.
Protože jeho starší bratr Leon trpěl nevyléčitelnou psychickou chorobou, staral se o Aleksandra nadále strýc Klemens Olszewski. Po propuštění z vězení mladík opět chodil do školy v Lublině, kterou konečně 30. června 1866 ukončil s vynikajícími výsledky. Chtěl studovat v Petrohradě, ale z finančních důvodů nemohl. Proto začal studovat na matematicko-fyzikální fakultě ve Varšavě. Na studia si vydělával jako domácí učitel, ale to mu mnoho prostředků nepřineslo. Ve volných chvílích proto pod pseudonymem psával do novin. I přesto musel kvůli finančním problémům svá studia roku 1869 ve 3. ročníku ukončit. Poté se přestěhoval do Puław, kde začal studovat na lesnické fakultě, ale již v září roku 1870 se vrátil do Varšavy, neboť měl konflikt s jedním z ruských profesorů.
Vystřídal potom množství zaměstnání, byl mimo jiné fotografem, pouličním umělcem či zámečníkem. Od roku 1872 začal publikovat v různých časopisech a novinách. V roce 1895 odjel na svou jedinou zahraniční cestu do Německa, Švýcarska a Francie. Spisovatel navštívil mj. Berlín, Drážďany, Karlovy Vary, Raperswil a Paříž.
Na konci života se díky své publicistické práci stal velkou autoritou. Napsal 18 novel a povídek a 7 románů, z nichž nejznámější je u nás „Faraon“. Odehrává se ve starém Egyptě a jde o střet mladého faraona s veleknězem Herhorem o moc ve státě.
Laskavý a soucitný Głowacki se staral o sirotky a ve své závěti vyčlenil prostředky na stipendia pro talentované děti pocházející z chudých vesnických rodin. Zemřel v 64 letech 19. května 1912 na srdeční záchvat. Pohřeb se konal 22. května 1912 a zúčastnilo se jej tolik jeho ctitelů, že pohřeb přerostl ve velkou manifestaci varšavských obyvatel.
Pokud jde o největší dobrodružství Glowackiho, účast na tzv. lednové povstání, vyvázl z něj opravdu se štěstím. Lednové povstání proti Ruskému impériu bylo největším polským národním povstáním, začalo 22. ledna 1863 na území tzv. Kongresového Polska, rozšířilo se do Litvy a trvalo do roku 1864, kdy bylo definitivně poraženo. Tzv. Kongresové Polsko vzniklo na základě ponapoleonského uspořádání Evropy na Vídeňském kongresu v roce 1815 ve formě Polského království, jehož hlavou, tedy polským králem, byl ustanoven ruský car.
Povstání vzniklo spontánně z odporu mladých Poláků, kteří odmítali sloužit v Ruské armádě a utíkali do lesů. K nim se připojila polská šlechta a mnoho měšťanů. Polské skupiny, často vyzbrojené jen kosami podobnými „zbraněmi“, musely brzy přejít k partyzánské válce, kdy se během 18 měsíců odehrálo přibližně 1200 bitev a střetů. Přes počáteční úspěchy povstalců skončilo jejich porážkou, přičemž několik desítek tisíc z nich padlo v bojích, téměř 1000 bylo popraveno, 38 000 odsouzeno na nucené práce a na Sibiř a asi 10 000 jich emigrovalo do zahraničí. Po ozbrojených střetech s povstalci Rusové pálili polské obce, které ukrývaly povstalce, a vraždili civilní obyvatelstvo. V Litvě během povstání padlo asi 10 000 polských šlechticů, z celkového počtu 40 tisíc.
Po potlačení povstání se ruština stala úředním jazykem a všechno vyučování kromě náboženství muselo být v ruštině. Polské království bylo roku 1867 přejmenováno na Poviselský kraj a začleněno do Ruského impéria. Šlechta byla potrestána zvláštní daní, většina statků byla zkonfiskována a půda rozdělena poddaným. Krátce po porážce povstání bylo na polském území zrušeno nevolnictví, ke kterému v Rusku došlo už o tři roky dříve, čímž si ruská vláda získala polské rolníky. Za této situace už neměl další boj za polskou samostatnost alespoň dočasně smysl.
