Prostě to s tou emancipací, feminizací a rovnoprávností nebylo, a vlastně dodnes není, jednoduché. Žena v socialismu leckdy po většinu svého času fungovala jako „žena – soumar“, protože oné pověstné „druhé směny“ v domácnosti ji nikdy docela nezbavil ani socialismus. Do výroby přitom ženy ve větší míře pronikly nikoliv z touhy po větší seberealizaci, ale z nouze, za 1. světové války, jako náhrada za muže, kteří odešli za frontu.
Počátky Mezinárodního dne žen splývají obecně s bojem pracujících za lepší pracovní podmínky na konci 19. a začátkem 20. století a zároveň i s bojem žen za rovná práva s muži, především za získání volebního práva. Za tu rozhodující demonstraci stojící na začátku tradice MDŽ se potom považuje ta, která se odehrála 8. března 1908 v USA. U nás se MDŽ k tomu za socialismu vyprofiloval i jako náhrada za „kapitalistický“ a „prvorepublikový“ Svátek matek původem rovněž z USA, který se naopak slavit přestal. Mělo přece jít o svátek všech žen a nejen těch, které mají děti. A jak to tehdy vypadalo?
„Před rokem 1989 se MDŽ obyčejně na pracovištích slavil 8. března, případně v další příhodný den, třeba v pátek, po němž následovala volná sobota. Ty tehdy ještě nebyly pravidlem,“ vzpomíná jedna z účastnic těchto oslav.
„Bývalo zvykem, že Závodní výbor ROH (Revoluční odborové hnutí) daného podniku vystavil poukazy na částku cca 50 Kč, které tehdy ovšem měly podstatně větší kupní sílu než dnešní padesátikoruna, za kterou jste si, milé ženy a zaměstnankyně tohoto podniku, mohly vybrat dárek v určeném obchodě, nejčastěji v drogerii. Jednalo se např. o kazetu mýdel, kolínskou vodu, případně další užitečné věci. Někdy, pokud byl Závodní výbor ROH hodně aktivní, rozdali obdarovaným třeba ručníky nebo utěrky rovnou.“
V této souvislosti připomeňme, že členství pracujících v ROH bylo prakticky povinné a jako členský příspěvek mu členové odváděli každý měsíc jedno procento ze svého platu, za což dostali známku, kterou si potom vylepili do svého členského průkazu.
„Vlastní oslava svátku žen byla potom také téměř povinná, pokud jste nešly, nepostihly vás sice žádné sankce, ale „vědělo se“ o tom. Také proto, že oslava začínala v poledne, tedy ještě v pracovní době. Byly jsme pozvány na oběd, kterému předcházel blahopřejný projev předsedy ROH, někdy i ředitele podniku. Po obědě následovala volná zábava i s tancem. Obyčejně hrála hudba složená z hudebníků z řad zaměstnanců, někdy i lepší.
Také se hojně popíjelo, lidé se radovali, připíjeli si na zdraví a na všechno ostatní. Pozvolna se tak svátek žen proměňoval ve svátek mužů, leckdy došlo i k potyčkám slovním i fyzickým. Všichni dohromady si ho ale užili, dlouho se o svátku povídalo, hodnotilo se kdo, s kým, o čem a pro koho a těšili se na příští svátek.“
Ne ve všech podnicích to ale bylo stejné. „Koncem 80. let třeba v Praze se bez jakékoliv „dobrovolně povinné“ oslavy pouze rozdávaly dárkové poukázky, třeba do obchodního domu Máj, a nebyl to dárek zrovna bezvýznamný,“ vzpomíná další „budovatelka socialismu“. „Za takovou poukázku bylo třeba možné zakoupit tehdy populární a oblíbenou teflonovou pánev. Náš podnik nezapomínal ani na ty své pracovnice, co již odešly do důchodu. Pořádal pro ně společenské odpoledne a pamatoval na ně věcným dárkem. Jednou tak dostaly třeba ručník, příště zas praktickou nákupní kabelu.“
Ani ve všech socialistických zemích se svátek neslavil úplně stejně. „Měla jsem shodou okolností možnost zažít oslavu MDŽ v Jugoslávii, v dnešní Makedonii, a to bylo něco úplně jiného,“ vypráví další pamětnice. „A to byla oslava v úplně jiném duchu, daleko spontánnější a ta přání od mužů mi přišla i jako tak nějak upřímnější než u nás. Což je na stát, kde muži měli vždy větší slovo, než třeba u nás, možná s podivem, ale bylo to tak. Dodnes vzpomínám na obrovskou nádhernou kytici, kterou jsem tenkrát dostala, žádné tři chudinky karafiátky. A ještě se nás pokoušeli naučit tamní velmi oblíbený kolový tanec.“
Prostě, jiný kraj, jiný mrav, a také jiná doba než dnes. Jistě upřímná však bývala přáníčka a dárečky od dětí, které je pro své maminky vyráběly ve školce i ve škole. Kdo si dnes vzpomene třeba na „3D“ papírový tulipán ze dvou kousků čtvrtky zasunutých křížem do sebe nebo na náhrdelník z těstovin? Jak moc přispěl Mezinárodní den žen k tomu, aby se ženy v socialismu cítily jako ženy, těžko říct. Tyhle drobnosti od dětí by se ale dodnes asi našly v nejedné maminkovské skrýši.
