Z boxu máte nadvakrát zlomený nos a šestatřicetkrát šité obočí. Je to sport jen pro tvrdé chlapy?
Určitě je to pro tvrdší kluky, kteří jsou odvážnější, ale někdo se k tomu dá i vychovat. Někdo třeba přijde jako měkota a pak se z něho stane tvrdý kluk. To je otázka výchovy a vedení trenéra, jak k těm svým borcům přistupuje.
Nepatří dnes, kdy se objevují i mnohem tvrdší bojové sporty, už box do starého železa?
Nepatří. To je olympijský sport, který nikdy nezanikne. A dnes ho dělají i holky, takže už není ani tak tvrdý a surový, když to dělají také děvčata. I když ty holky jsou někdy hrozně agresivní. V některých případech jdou do sebe víc jak ti kluci. Ale i ty ultimátní zápasy MMA mají svůj půvab a své diváky, je to samozřejmě hodně tvrdé, je to těžký a náročný sport. Já ty borce znám a vím, že to jsou dobří kluci, ale dělají tvrdý sport, tak to jsou silní a statní chlapi. Ale myslím, že v jádru jsou bezvadní a citliví.
Z 305 zápasů jste jich 268 vyhrál. Co je v boxu podle vás nejdůležitější – rychlé nohy, tvrdá pěst nebo chytrost?
Všechno. Jedno nestačí. Jedno se s tím druhým a třetím podmiňuje navzájem. Tam musí být rovněž odvaha, sebereflexe, člověk musí umět snášet úder a bolest, která určitě přijde a která k tomu patří. Není to jenom jedno z toho, to by bylo málo.
Kdo byl podle něj nejlepší český boxer všech dob?
Július Torma, můj trenér. Trénoval za Uhelné sklady, byl to olympijský vítěz, mistr Evropy a desetinásobný mistr Československa. Byl nejen nejlepší boxer, ale byl také skvělý, ryzí člověk.
Jak se vám líbil ve své době velice slavný Muhammad Ali?
Líbil se mi. Moc. Měl výbornou techniku, úder, rychlé nohy. A líbil se mi ale i lidsky. Měl hodně širokou náruč. Když za ním někdo přišel, aby mu pomohl, tak mu opravdu pomohl.
A co Mike Tyson, který ještě ve čtyřiapadesáti letech boxuje?
Jo, to bylo hezké. To bylo exhibiční utkání, oba to byli rozumní chlapi, staří dědkové, kteří se nebudou mlátit (smích), ale bylo to na úrovni. Zároveň to mělo i určitý společenský podtext.
Jak je v boxu důležitý věk?
Ideální věk v boxu je 25 let. Otázkou je také, kdy se s ním začne. Když někdo začne brzy, skončí dřív. Když začíná pozdě, tak i pozdě končí. Ale je to individuální. Řekl bych, že od 20 do 30 je pro boxera produktivní věk.
Vaše profesionální boxerská kariéra víceméně skončila v roce 1981 rvačkou. Proč jste se tenkrát popral a stálo to za to?
Já jsem potom ještě boxoval dál, i když už né na vrcholové úrovni. Ale v ten moment jsem o tom, jestli to stojí za to, nepřemýšlel. Prostě jsem bránil kamaráda. A přišlo to zrovna v době sjezdu KSČ, takže z toho byla mimořádka. V té době jsem byl někdo, takže mě osolili. Dneska by se to přešlo, ale tenkrát to bylo strašně nafouknutý.
V té době jste také dost pil. Jak to máte s alkoholem dnes?
Jó, já jsem býval žíznivý kluk. Jsem z jižní Moravy, měl jsem rád víno. To mám pořád, ale bohužel jsem měl kamarády, kteří pili „o dušu“, jenomže oni neboxovali, takže mohli pít. Malíři a kamarádi, kteří už s boxem skončili. A já jsem se jich držel a bavilo mě to. Ale ten bohémský život mě udolával.
Jak jste se z toho dostal?
Vůlí. Jenom silou vůle. Já jsem se na sebe urazil. Řekl jsem si, ty boxuješ, s Kubáncema vyhráváš, porážíš Rusáky, vyhráváš mezinárodní turnaje, a tady si pomalu ani nezavážeš tkaničku. Byl jsem už v dezolátním stavu, takzvané delirium tremens.
To jste zažil?
Jojo. Démon alkoholu mě nechtěl pustit ze svého sevření. Pak jsem mu ale stejně utekl! Dneska si dám v klidu dvě sklenky vína a končím. Jsem už v pohodě.
Když jste přestal boxovat na profi úrovni, tak jste se živil třeba jako vyhazovač v nočních podnicích nebo příležitostný herec. V čem jste například hrál?
Kamarád do deště 1 a 2, Pěsti ve tmě, Zachraňte Dagmar, Poslední vlak, Román pro ženy, První republika, Hostel 2, Masaryk. Nic velkého to nebylo, spíš takové malé epizodní role. Dělal jsem s kaskadéry, s Jardou Tomsou a Láďou Lahodou. Hlavně asi chtěli ten můj ksift (smích).
Kromě boxu, kterému se dnes věnujete jako trenér mládeže, také malujete. Už jste měl přes čtyřicet výstav a pochvalně vás hodnotí i někteří kritici. Co vám malování přináší?
Já jsem maloval ještě před tím, než jsem začal boxovat. A dneska je pro mě malování obrovskou vášní a nedovedl bych si bez toho představit život.
Na jednom vašem obraze zobrazujete vládu jedoucí v kočáře přes Karlův most jako nenažrané pány, kteří mohou skoro všechno, a ještě u toho nahlas mlaskají. To asi ještě nebyla současná Babišova vláda. Změnilo se od té doby něco?
Ta vláda je furt stejná. Napakujou se a pak přijdou další a zase se napakujou penězi, zbohatnou po nich přijdou další a další. K tomu obrazu jsem napsal i báseň: Jede vůz plný žrádla. Kdo to tak mlaská? To je přece naše vláda. V popředí čípak to busta? Našeho pana prezidenta, který utažení opasků opět chystá. Dělný lid ku Hradu smutně zírá, s kručícím žaludkem marně pěsti svírá.
Jste malíř věnující se spíš sociální tématice nebo víc krajinář?
K sociální tématice mám například ještě další báseň – Masaryčka, ta je nejlepší. A také maluji hodně bezdomovce. Teď jsem na toto téma dokonce připravoval jednu výstavu Mělo to být už teď na podzim, ale bude to až příští rok v Litoměřickém přírodovědném muzeu. Bezdomovectví je velice závažné sociální téma. Ten problém je v podstatě neřešitelný. Ale jinak maluji hlavně krajiny, jsem krajinář. Ten zrovna dělám takový podzimní, poetický les.
Jste také čestným občanem Prahy 8, kde bydlíte. Jaký máte k této městské části vztah?
Bydlím tady v Karlíně už 35 let a jsem tu moc spokojený. Karlín dostal po povodních nový kabát a hlavně takovou novou vůni. Řekl bych, že je tady bezvadný život. Jsou tu skvělé parky. Je tady hodně pejskařů, já mám také pejska, je to tu pohodové. Navíc Karlín zdobí krásný svatostánek Cyrila a Metoděje a vedle na Invalidovně je nádherná památková budova, bývalé vojenské sanatorium, které začal v roce 1728 budovat císař Karel VI.
Jak se na vašem současném životě projevuje koronavirus?
Korona zachvátila zem, lidé umírají, bojí se chodit ven. Ulice zejí prázdnotou, Na Bulovce zdravotníci prochází temnotou. Příroda se ozvala, vyšší hrou svůj vabank počala. Mocní bez skrupulí, pokory dál řídí své plány, černí, žlutí, bílí ve svém děsu se bojí, aby nezůstali sami. Andělé se vznáší v oblacích, přesto se zhoubná epidemie vrátila, slušnost mezi lidmi skončila, planeta lidskou rukou zkažena, Machovcova slova splněna, ve svém krvácejícím nitru, přes varovné memento, zničena. Taky báseň. Mluvím tam o předpovědi filozofa Milana Machovce, který už před třiceti letech varoval, že lidstvo čeká epidemie.
A jak se koronavirová epidemie prakticky projevuje třeba na vašich trénincích?
Žádné nejsou. Teď od toho čtvrtka to tedy začneme nějak pytlíkovat, ale není to ono. Myslím, že jak to tady dělají, tak to není ten nejsprávnější systém. Já to vidím trošku jinak, co je za tím.
Co za tím je?
No, mám se vyjádřit úplně?
Určitě.
Něco chtějí likvidovat. Někdo tam nahoře, kdo je ještě mocnější než ti, co nám velí. Vůbec se mi to nelíbí.
Co byste si teď pro sebe nejvíc přál?
Abych byl zdravý. Mám docela silnou cukrovku, měl jsem vysokou glykemii a mám rozhozený metabolismus. Totálně. A teď se s tím rvu. Takže potřebuji hlavně zdraví, zdraví, zdraví. S boží pomocí zdraví.
Rostislav Osička
* 15.10.1956 Valtice, Jižní Morava
Vystudoval gymnázium, už od 15 let boxoval.
3 x mistr ČR, bronz z mistrovství Evropy a 3 x bronz z armádního mistrovství světa, což podle něj bylo nejtěžší, protože tam boxovali i Kubánci.
Má dvě děti – syna Rostislava a dceru Klaudii – a fenku Cindy, křížence z útulku.
K jeho koníčkům patří malování, čtení, sport a poezie.
Masaryčka
Chudoba, ranní vstávání, dusivý kašel.
Čajová konvice, svými flíky, jediná ozdoba.
Zaplivaná dlažba, vajgly osázená,
nerudné tváře bez pozdravu,
klátící se na Masaryčce.
Vůně Klondiku, dunící koleje do taktu,
už vypisují úmrtní listinu.
Dělící zlatá žíla u Marriottu,
bohatá snídaně, ve stříbrném rouchu oděná.
Den začínající,
v ponurém šeru nádražním,
lidské trosky tlející.
