Výčet postů, které tento polsko-americký vlivný politolog zastával, je impozantní. Začínal jako poradce Kennedyho a Johnsonovy administrativy a v neformální pozici šedé eminence utvářel americkou zahraniční politiku vedle Henryho Kissingera a Samuela P. Huntingtona, kteří jednali stejným způsobem. Pozice toho, kdo v ústraní „tahá za provázky“ je neodolatelně přitažlivá. Zastávat ji mohou jen lidé nějakým způsobem výjimeční. Kardinál Richelieu – nebo Zbigniew Brzeziński.
V letech 1977 – 1981 byl Brzeziński bezpečnostním poradcem amerického prezidenta Jimmyho Cartera a později zahraničně-politickým poradcem Baracka Obamy. Zároveň byl profesorem americké zahraniční politiky na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru, poradcem Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) ve Washingtonu D.C. a autorem odborných politologických knih. Vedle toho působil jako poradce mnoha velkých amerických a mezinárodních firem.
Přitom pro takovou kariéru neměl úplně ideální startovací pozici. Narodil se ve Varšavě 28. března 1928 v rodině polského diplomata. Část svého dětství strávil ve Francii, v Německu a na dnešní Ukrajině. Nedlouho před začátkem druhé světové války jeho otec odjel jako generální konzul do Montrealu. Po válce se jeho rodina rozhodla do Evropy již nevrátit. Na univerzitě v Montrealu Zbigniew Brzeziński získal titul bakaláře (1949) a magistra (1950). V roce 1953 promoval na renomované Harvardově univerzitě, kde i pak přednášel. V roce 1961 přestoupil na jednu z nejprestižnějších univerzit světa – na Kolumbijskou univerzitu a převzal vedení nově založeného „Institutu komunistických věd“. V roce 1958 se stal naturalizovaným občanem USA.
Do světa velké politiky vstoupil v 60. letech, za prezidentů Kennedyho a Johnsona. V roce 1973 se stal prvním ředitelem „Trilaterální komise“, kterou založil finančník David Rockefeller. Byla to skupina význačných politických a vědeckých osobností ze Spojených států, západní Evropy a Japonska. Komise měla posílit vztahy mezi těmito regiony. Členem byl i budoucí americký prezident Jimmy Carter, který si ho vybral během své kampaně na post prezidenta USA jako zahraničně-politického poradce a kritika Nixonovy zahraniční politiky. Po svém vítězství jmenoval Carter Brzezinského svým poradcem pro národní bezpečnost.
Ve své funkci v letech 1977 – 1981 Brzeziński vystupoval jako „hardliner“, tj. zastánce tvrdé politiky proti Sovětskému svazu. Sehrál klíčovou roli při „zatažení“ Sovětského svazu do války v Afghánistánu. Sdílel s prezidentem názor, že Spojené státy mají místo samostatné diplomatické politiky pěstovat mezinárodní spolupráci, čímž se v této otázce rozcházel s tehdejším ministrem zahraničí.
Ve své knize „Jediná světová velmoc“ nastínil globální dominanci USA spolu s pronikáním amerických zájmů do středoasijského prostoru. Byl si vědom zájmů a konkurence Číny a Sovětského svazu. Navrhoval, aby jejich rozvoj byl omezován podporou separátních hnutí v jejich hraničních oblastech (podobně jako tomu bylo v Afghánistánu). V duchu této politiky později došlo i k rozpadu celého sovětského bloku a naší Sametové revoluci. Od roku 2006 Brzeziński vystupoval jako kritik vůči jaderným programům Íránu, války v Iráku (doba prezidentství George W. Bushe). Měl dojem, že americká strategie v tomto případě ztroskotala a varoval před válkou proti Íránu.
Před starostmi velkého světa se uchyloval ke své rodině. Oženil se s praneteří Edvarda Beneše, sochařkou Emilií Annou Benešovou (1933), a měli spolu tři děti. Ian (1963) je americký expert na zahraniční politiku a vojenské záležitosti, Mark (1965) je právník a americký diplomat a jediná dcera, Mike Brzezinski Scarborough (1967) je novinářka a politická komentátorka TV NSNBC. 26. května 2017 informovala rodina o jeho úmrtí v požehnaném věku 89 let. Jeho následující slova platí a varují dodnes:
„Bohatí tohoto světa chtějí mít všeho víc a chudí chtějí mít to co bohatí.“ Tím se vytvářejí konzumní očekávání, která ve většině případů nebudou naplněna. Výsledné frustrace připomínají „sopku nenaplněných tužeb“. Pocit nespravedlivého rozdělení bohatství ve společnosti vytváří poptávku po radikálních ideologiích a politicích, kteří slíbí zjednat nápravu.
Skutečný význam a dopad této teze docení možná až naši potomci.
