Kriminálník, zloděj a recidivista, s policejními záznamy a bohatým trestním rejstříkem. Nemrava, který svými příběhy kazí mládež. Ctnostná a bezchybná, maloměšťácká společnost, pro hanlivé přídomky daleko nechodí. Není divu, jsme ve spořádaném, pruskou morálkou sešněrovaném, vilémovském Německu, na konci devatenáctého století. Proti lidské fantazii jsou zdi kriminálu i dozorci bezmocní. Tělo sedí na kavalci a duše cválá nekonečnou prérií.
Karel May, autor románů, které zná každý kluk. Dívky mi snad odpustí, ale tento německý spisovatel mi v něčem připomíná našeho Jaroslava Foglara. Přesněji v tom, že v knihách obou autorů je ženský prvek potlačen na minimum. V jejich knihách by se ženské hrdinky daly spočítat na prstech jedné ruky. Nšo-či je nám sice líto, když zemře, ale jaksi se nám po chvíli uleví, že hrdinové budou myslet opět na hrdinské činy, a ne na nic jiného. Správný hrdina je v takových příbězích bezpohlavní.
Karel May se narodil 25. 2. 1842, nedaleko českých hranic, v městečku Ernstthal, na dohled Saské Kamenice. Německy Chemnitz, pro pořádek. Sudičky mu nebyly příliš nakloněny. Podvýživa v dětství se na něm podepsala křivicí a špatným zrakem. Křivice je nemoc způsobená nedostatkem vitamínu D. Starší ročníky možná ještě pamatují na povinné lžíce rybího tuku, kterými bylo často zahajováno vyučování. Talent učit se nesporně měl, dotáhl to až na pomocného učitele, a jistě měl upřímnou snahu uspět.
Člověk míní, lidská zákeřnost mění. Stačil jediný, nešťastný polibek manželky pana domácího, při hodině klavíru. Pan domácí se cítil ponížen a dal to najevo. Následovalo lživé obvinění z krádeže hodinek, a trest šest týdnů nepodmíněně. Možná si řeknete, šest týdnů ve vězení, není žádná hrůza. Pokud sedíte nevinně, tak ano.
Nebyla by to hrůza, pokud se po propuštění neocitnete naprosto bez prostředků a bez práce. Následovalo nervové zhroucení, v jehož průběhu se dopustil už skutečných přestupků, a byl odsouzen na čtyři roky nucených prací. V té době zemřela jeho babička, která o něj kdysi pečovala, a u Karla Maye se duševní porucha rozeběhla na plné obrátky. Kradl naprosto zbytečně a nesmyslně. Věci, které vůbec nepotřeboval. Pět biliárových koulí, špičku na cigarety, koně, na kterém neuměl jezdit. Duševní porucha zjištěna tehdejšími psychiatry nebyla. Naneštěstí pro něho. Následovaly další čtyři roky kriminálu.
V tom posledním vězení začaly vznikat příběhy, které čteme dodnes. Pomlčme nyní o jeho věčných sporech s nakladateli, o nekonečných a letitých soudních procesech a vraťme se k jeho hrdinům. Vinnetou, Old Shatterhand, či Kara ben Nemsí. Díla prodchnutá humanitou a odmítáním rasových předsudků. K autorově škodě však často až k nekritickému obdivu k Indiánům. Zlo v jeho románech, o Divokém Západu, páchají v naprosté většině zlotřilí a chamtiví, bílí padouši, kteří v touze po zlatě ubližují šlechetným a bezbranným indiánům. Každý extrém škodí a bude později využit k daleko děsivějším cílům.
Obdivovatelem jeho příběhů se stal i jistý chlapec, který četl jeho knihy pod lavicí a byl často za tento delikt trestán svými učiteli. Sám potom také napíše knihu. Jenom jedinou, která se však stane synonymem zla. Není nic zvláštního v tom, že totalitní systém dokáže každé dílo přizpůsobit vlastní propagandě tak, aby jí vyhovovalo. Dá se ohýbat, jak je libo. Díla Karla May se v Německu zmocnil nacismus. Podívejte se na ty pokrytce za mořem. Nám vyčítají nelidskost, a jak pak jste se vy vypořádali s Indiány? Vyvraždili jste je, tak mlčte.
Pro Němce byla druhá verze. Vidíte, co dokáže Old Shatterhand? Jeden jediný, árijský Němec? Bojí se ho nejen Američané, ale i ty méněcenné tlupy barbarů z prérií. Přináší kulturu a civilizaci a chová se k těm polozvířatům lidsky. Nebylo divu, že May nepadl do oka ani komunistům. Teprve až v době, kdy začaly tát ledy, povolili vydání knihy Syn lovce medvědů (1958) a o rok později knihu Duch Llana Estacada.
Naštěstí díky filmům na počátku let šedesátých, a jejich obrovské popularitě, se začaly konečně objevovat nové knihy, s nesmrtelnou dvojicí. Nejdříve v časopisu ABC, a později i v knižní podobě. K tomuto happy endu by se ještě mohl připojit fakt, že Karel May, v prosinci 1911, konečně všechny soudní spory vyhrál. Odešel očištěn a smířen o tři měsíce později, na konci března 1912, do věčných lovišť.
