245 let vysvědčení
Historie vysvědčení se začala psát roku 1774 společně se Všeobecným školním řádem císařovny Marie Terezie. Povinná školní docházka totiž vyžadovala jednotné hodnocení žáků. Vydávalo se při ukončení školní docházky a mohlo být výtvarně zpracované. Jednotnou formu dostalo vysvědčení až o sto let později, kdy učitelé žákům známky vpisovali do stejného formuláře.
Na začátku 19. století byla důležitá známka z píle, ta nepředstavovala snahu žáka, ale hodnotila se tak školní docházka. Mohla být pilná, velmi pilná nebo řídká. Svou známku mělo stejně jako dnes i chování (velmi dobré, dobré, prostřední, školnímu řádu nepřiměřené) a prospěch (velmi dobrý, dobrý, prostřední, slabý). Pokud měl žák na vysvědčení víc než tři prostřední známky, musel ročník opakovat.
Na vysvědčení šestku
O sto let později, roku 1905, se zavedla pětistupňová klasifikace, která platí dodnes. Jen okupované Československo bylo nuceno roku 1943 přejmout i německý šestistupňový systém známkování. Vysvědčení tehdy zdobila říšská orlice, stejně jako v Německu. Vyznamenání mohl získat pouze jediný žák ve třídě a hodnocení velmi dobré (tedy jedničku) z jednotlivých předmětů na vysvědčení mohli mít maximálně dva žáci ve třídě.
Blíží se konec známkování?
Od 90. let se diskutuje o významu slovního hodnocení na vysvědčení. Zejména psychologové poukazují na jeho motivační potenciál. Od roku 2004 může být prospěch vyjádřen klasifikačním stupněm, slovně nebo kombinací obou. Slovní hodnocení dnes upřednostňuje řada základních škol zejména pro nižší ročníky, obecně však zatím převládá klasická klasifikace.
