I dnes se můžeme ocitnout ve středověku. V době, o které lze říci s klasikem, že muži byli stateční, ženy krásné a bílé věže paláců zářily zlatem. Filmoví scénáristé si tyto minulé časy velmi často přizpůsobují obrazu svému. Jsou to vlastně takové pohádky pro dospělé a jejich děj jistě nelze srovnávat s učebnicemi dějepisu. Návštěva hradů a zámků už je lepším řešením. Jejich majitelé většinou jdou s dobou, a tak se návštěvníci mohou setkat s průvodcem, nebo ještě lépe s průvodkyní, v dobovém, historickém kostýmu. Nezbytnou rekvizitou jsou strašidla či krutý, hradní pán, který se v noci prochází po chodbách a hlasitě úpí.
Zámek v Roztokách u Prahy není v tomto směru výjimkou. I zde mají místní strašidlo, které jim prý ničí nábytek. Původně gotická tvrz, založená někdy na počátku vlády krále Václava I. vystřídala takovou spoustu majitelů, že nemá smysl, je zde všechny vyjmenovávat. Tahanice mezi majiteli a husitskou Prahou, která byla a je dodnes nadohled, pokračovaly i později.
Tvrz v Roztokách neunikla ani renesanční přestavbě, která ji zcela změnila, ale ani třicetileté válce. V té době patřila jistému Davidu Boryňovi ze Lhoty, který se však zapletl nešťastně do stavovského povstání. Naštěstí, i když to v tomto případě není hezký výraz, zemřel v jeho průběhu a jeho synovi Davidovi pak zkonfiskovali pouze pětinu majetku.
Střídání majitelů pokračovalo i později a žádný z nich se na zámku příliš dlouho neohřál. Bylo to bohužel znát. V roce 1948 už byl zámek natolik zchátralý, že byl již vystaven demoliční výměr. Budovu zachránilo jen založení Okresního, později Oblastního a nyní Středočeského vlastivědného muzea (od roku 1975) které se zpočátku zaměřilo na záchranu vlastní budovy. Bývalá vodní tvrz, kde dosud zůstal zachován příkop s mostem i zámecký park, je dnes státem chráněnou památkou.
Středověk se na tento zámek vrátil v sobotu 19. 9. 2020. Nedošlo však k žádnému časovému paradoxu, nýbrž k velmi zajímavé akci, s názvem Roztoklání. Na jedno sobotní odpoledne se vrátil. Skupina historického šermu předvedla parádní souboje, ve kterých často opravdu rozhodovaly centimetry od skutečného zranění. Jistě, mnoho hodin tréninku je výhodou, ale zbraně jako kašírované nevypadly. Rodiče s dětmi nadšeně přihlíželi a výkony oceňovali hlasitým potleskem.
V podstatě se nic nezměnilo. Lidé jsou pořád stejní. Stejně jako kdysi v cirku, když božský Caesar ukazoval palcem k zemi, nebo jako diváci středověkého, rytířského turnaje. Souboje vystřídaly dobové dívky v krásných kostýmech. Téměř jsem záviděl mužům té minulé doby, protože jistě neměli problémy s identifikací. Kroužek v nose nosily tehdy maximálně ženy kanibalů.
Maminky nemusely ten den vařit, dobré jídlo i pití bylo na místě a bylo opravdu z čeho vybírat. Stánky se zbožím, vyrobeným vlastníma rukama, stály rovněž za prohlédnutí i nákup. Lazebnice Zuzana rozčesávala vlasy jedné dámě, která vůči tolik vysmívanému středověkému řemeslu netrpěla předsudky. I král Václav IV. jimi netrpěl, však také zde přítomné znamení ledňáčka bylo důkazem.
Lovci s vycvičenými, dravými ptáky čekali na lov. Zájemci si mohli vyzkoušet i lukostřelbu, se kterou ochotně poradil zkušený lučištník. Účastnily se i malé děti a velmi úspěšně. Lze si jen přát, aby zvláště chlapcům zůstala jistá ruka a ostrý zrak i v dospělosti. To vše za vstupné, které rozhodně nikomu nenabouralo rodinný rozpočet.
Bylo to smysluplné odpoledne, které se uskutečnilo díky nadšení řady lidí. Zde se rozhodně o nějakou zprofanovanou frázi nejednalo. Každý účastník to jistě pocítil a lidé jsou v tomto směru velmi vnímaví. Jistě znáte akce s přemrštěným vstupným, odfláknutým programem, teplým pivem a předraženými párky. Nic si z nich neodnesete, maximálně dojem ztráty času a mrzutou náladu. Toto nebezpečí vám zde nehrozilo, právě díky té nadstavbě, která člověka nutí dělat něco pro radost. Sobě i ostatním.
Na Roztoklání jsem potkal také Ilonu Polákovou, organizátorku celé akce, která poskytla pro Náš REGION tento krátký rozhovor:
Jak jste přišla na to, zorganizovat takovou akci?
Účinkují tady lidé, kterým za normálních okolností sjednávám vystoupení ve Francii, třeba na zámcích na Loiře, a měla jsem rozjednané i další možnosti v Normandii. Z toho všeho teď sešlo, tak jsem chtěla připravit nějakou zábavu aspoň tady. Roztoky mám moc ráda, dobře je znám, bydlím nedaleko už několik desítek let. Navíc jsem velká obdivovatelka Zdeny Braunerové.
Naši kaskadéři i šermíři bez pochyby patří ke světové špičce?
Určitě, akorát že ve Francii jsou s námi nesrovnatelné podmínky, kultura obecně je silně dotovaná státem, ať jde o jakýkoliv obor. Po určitém množství představení v průběhu roku má umělec nárok na dotaci od státu. U nás toto neexistuje, obzvláště letos jsou to kultura a umělci, kteří současnou situaci s koronavirem jako první těžce odnášejí.
Vzhledem k současné situaci, jaká vlastnost si myslíte, že je nejdůležitější, aby člověk mohl uspořádat něco jako Roztoklání?
Já bych řekla neústupnost, vytrvalost a velká dávka optimismu.
Lze si jen přát do budoucna, aby se na lidi, jako paní Poláková, nehledělo přes prsty. Na lidi, pro které není finanční motivace na prvním místě jejich žebříčku hodnot. Rozhodně mají pro naši kulturu, zábavu i poučení větší cenu, než těch pár korun na ušetřených dotacích, které se velmi často vyplýtvají zcela bezúčelně.
