Archeologii se však věnovat nebudeme. Roudnice nad Labem opravdu patří k nejstarším městům v Čechách. Městská práva získalo již ve 12. století. Přesněji v roce 1167. To je doba vlády českého krále Vladislava I. který si tento titul vydobyl účastí při obléhání Milána, a královský titul převzal z rukou německého císaře Fridricha Barbarossy. Když v roce 1172 zemřel, nastalo čtvrt století chasu a nepořádků. Kníže Bedřich a kníže Jindřich Břetislav. Už ne král, jak je vidět. Dědičný královský titul, pro české panovníky, zařídila až Zlatá bula sicilská, z roku 1212.
Byla to ošklivá doba. Denunciace stíhala denunciaci, s každým problémem utíkali Přemyslovci k německému císaři a ten s nimi brzy ztratil trpělivost. Rozťal zemi na několik kusů, aby už měl konečně pokoj. Markrabství Moravské, to byl počátek. Vyňal z pravomoci českého knížete pražské biskupství. Parceloval, rozhodoval a zuřil.
Vraťme se nyní k Jindřichu Břetislavovi. Byl a dodnes je tím nejméně sympatickým panovníkem v Čechách. Arogantní, zpupný, mstivý k poddaným, udavačský a podlézavý k císaři. Pozitivního na jeho životě toho bylo velmi málo. O jednom takovém pozitivním činu si povíme.
Založil v Roudnici románský hrad, druhou, kamennou světskou stavbu v Čechách. K přesnější dataci posloužily dendrologické rozbory zbytků dřevěných výdřev, v románských klenbách přízemní části. Hrad měl obdélníkový průřez a sedm bašt, které však nebyly obyvatelné a sloužily pouze k obrannému účelu.
Výstavba pokračovala ve 13. století. Pokračoval v ní předposlední pražský arcibiskup, Jan IV. z Dražic a posléze arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Jan z Dražic dal v roce 1333 stavět třetí nejstarší kamenný most v Čechách, a první přes řeku Labe. Pokud si zopakujeme dějiny, tak prvním byl ten Juditin v Praze a druhým byl most v Písku. Stavba byla velmi kvalitní, důkazem je to, že přečkal bez úhony i povodeň, která Juditin most zničila. Na co nestačila voda, o to se postarali lidé za třicetileté války. Další tři století zde fungoval pouze přívoz.
Roudnický hrad byl několikrát obléhán husity, ale vždy odolal. Jako sídlo pražských arcibiskupů poskytl i útočiště Janu z Jenštejna, který se zde ukryl před zuřícím králem Václavem IV. Bohužel, jeho vikář už takové štěstí neměl. Jmenoval se Johánek z Pomuku a jistě každý ví, o koho jde.
Přeskočme nyní tři století. Hrady postupně ztrácely na významu vojenské pevnosti a panstvo začalo myslet více na pohodlí. I roudnický hrad se začal v období renesance měnit na zámek. Po určitý čas byl vlastnictvím známého Viléma z Rožmberka a Polyxeny z Pernštejna. Pan Vilém zde dokonce nechal vybudovat několik alchymistických dílen. Topil se v dluzích a výroba zlata by mu náramně pomohla.
Po bitvě na Bílé hoře se roztočil kolotoč konfiskací a mnoho podobných staveb změnilo majitele. Postarala se o to i vdova po panu Vilémovi, majitelka zámku Polyxena, která se v roce 1603 provdala za Vojtěcha Popela z Lobkovic.
Zámek i v pozdějších časech utrpěl mnoho válečných ran. Finanční problémy, požáry, přepisování politických map. Majetek byl rodu Lobkoviců vrácen v roce 1945, aby jim byl o tři roky později znovu ukraden, tentokrát komunisty. Sídlila zde vojenská správa a Vojenská konzervatoř Víta Nejedlého. Podle toho také zámek v roce 1989 vypadal. Téměř ruina. Vojenská škola zde zůstala až do roku 2008 a z pronájmu byly částečně opraveny poničené části zámku. Péče Lobkoviců je znát a již dnes zámek i staré románské části hradu stojí za prohlídku.
Zajímavým přínosem byla práce italského architekta, z konce sedmnáctého století, Antonia della Porty. Tento pán si potrpěl na číselnou symboliku a tak zde najdete jednu věž, čtyři křídla, dvanáct vchodů, 181 místností a 365 oken. Zkrátka celý jeden rok pohromadě.
Roudnice nad Labem je dosti významným železničním uzlem, pokud se rozhodnete k návštěvě zámku a k degustaci vína, která je součástí prohlídky. Vstupenky si zakoupíte na náměstí v infocentru, naproti zámku. Prohlídka začíná nejstarší, románskou částí a postupně se přechází přes nádvoří do zámku. Na nádvoří vás jistě zaujmou sochy římských bohů a bohyň. Řada místností je prázdných, inventář včetně knihovny, byl přestěhován na zámek v Nelahozevsi, který je rovněž v majetku Lobkoviců. Byly nahrazeny informačními tabulemi s fotografiemi. Prohlídka roudnického zámku, i dalších pamětihodností města, rozhodně stojí za to.