Hlavní oblastí jeho zájmu však nebyly čarodějnice, jejich čas měl teprve nastat, ale kacíři, konkrétně gnostické katarské sekty albigenských a valdenských. „Vyrobil“ však také jednu svatou, uctívanou dodnes. Sám byl hluboce věřící, pokání, která uděloval, podstupoval i sám. Co mu zlomilo vaz?
Proč musely čarodejnice shořet? Přivolávaly bouřky a krupobití, kravám braly mléko, ovšem ze všeho nejhorší bylo, když nějakému muži ukradly penis.
Na počátku byl jeden krásný obraz nahé ženy, který se stal předmětem velikého sváru církevní a světské moci. Na jedné straně mocný předseda španělské vlády, oblíbenec králův, boháč a korupčník, který rozhodně nestačil na svoji funkci. Nebezpečný, vlivný, nenáviděný. Na straně druhé stejně nenáviděná, nebezpečná a vlivná inkvizice. Krvavá, stále funkční, ale přežilá. Její nejslavnější doby, lemované hranicemi upálených a zmučených lidí už byly naštěstí minulostí.
Na začátku 17. století Evropu sužuje neúroda, hladomor a nemoci včetně moru. Situace je horší o to, že kromě třicetileté války k jejich rozšíření přispěl i klimatický výkyv později označovaný jako malá doba ledová. Strádající lidé vidí ale jinou příčinu tohoto stavu – čarodějnice. A žádá vrchnost, aby proti nim účinně zasáhla.
Vítejte ve Florencii v únoru roku 1497. Její obyvatelé se právě pod vedením fanatického dominikánského mnicha Girolama Savonaroly snaží žít příkladným křesťanským životem, aby zabránili zkáze svého města, Říma, katolické církve a nakonec i celého světa. Vedle obžerství a smilstva k hlavním hříchům patří i marnivost.
Tomás de Torquemada se narodil v roce 1420 v kastilském městě Valladolid a i když tato doba byla z našeho pohledu krutá, asi nikdo netušil, jaké hrůzy jednou tento člověk rozpoutá…
Slavnou obsáhlou příručku o čarodějnicích, nutnosti boje proti nim a způsobech, jak tento boj svádět co možná nejlépe, Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficium, 1486), sepsali dva autoři, jeden praktik a jeden teoretik.
Vznešené ideály bývají vznešenými jen do té doby, dokud zůstávají napsané na papíře nebo pergamenu. Nebo na disku. Letopočet je lhostejný. Pokud se přikročí k realizaci napsaného, jakmile se jich zmocní lidé, obvykle to nedopadne dobře. Snaha o Nejvyšší dobro bývá velmi často lemována stovkami tisíc mrtvých. Fanatici dobra bývají nelidsky krutí, a to vždy a všude. Je to historický axiom.
Jistě se pousmějete. A přece se točí!! Co jiného by řekl, to určitě ví každý, kdo aspoň trochu dával ve škole pozor. Je to pochopitelně omyl. Nevykořenitelný, historický omyl, proti kterému nemá smysl bojovat a pokoušet se jej někomu vyvracet. Tento poslední vzdor před inkvizicí toskánský astronom nikdy nevyslovil. Rozum zvítězil nad ješitností. A strach, pochopitelně. Jak jen se jmenoval ten snílek a fantasta? Aha, už vím, Giordano Bruno. Hodně Římanů se tehdy přišlo ohřát k jeho hranici. Takovou chybu já rozhodně neudělám! Mám ještě tolik rozdělané práce!