Tím více je třeba obdivovat člověka, navíc teologa a jezuitu, který byl v tak vypjatých dobách schopen a ochoten podívat se na problém čarodějnic a čarodějnictví nečekaně racionálně. Friedrich Spee von Langenfeld se narodil 25. února 1591 v šlechtické rodině vysokého městského úředníka. Vyrůstal v Kolíně nad Rýnem a dostalo se mu dobrého vzdělání a tím i možnosti odpovídajícího uplatnění ve světském životě, ale Spee se roku 1610 ve svých 19 letech rozhodl proti vůli svých rodičů vstoupit do noviciátu jezuitů v Trevíru. Kvůli moru byl později přeložen do Fuldy, kde také složil řeholní sliby. Po tříletém studiu filosofie ve Würzburgu absolvoval dvouleté teologické studium v Míšni a když byl vysvěcen na kněze, začal vyučovat na jezuitské univerzitě v Paderbornu.
Deset let po začátku třicetileté války, roku 1628 dostal za úkol zapojit se do katolické reformace v jinak protestantském městě Peine a jeho okolí nedaleko Hannoveru. I když se tam angažoval nejen nábožensky, ale i sociálně, narazil na tvrdý odpor. V dubnu 1629 byl na něj dokonce spáchán atentát, při němž byl vážně raněn. Později se Spee věnoval výuce morální teologie v Paderbornu, kde tyto své praktické zkušenosti jistě zohlednil.
Během tehdy běsnících honů na čarodějnice sloužil také jejich obětem jako zpovědník. Osobně se tak přesvědčil o jejich skutečné nevině i krutosti mučení, které čarodějnické procesy obvykle provázelo. To ho dovedlo k tomu, že proti nim sepsal zásadní pojednání „Cautio criminalis seu de processibus contra Sagas Liber “ (tj. přibližně „Odmítnutí zločinnosti aneb kniha o procesech proti čarodějnicím“). Byl přitom veden touto myšlenkou:
„Pokud mi čtenář dovolí něco zde říct, přiznávám, že já sám jsem během let doprovázel několik žen k jejich smrti na různých místech a teď jsem si tak jistý jejich nevinností, že cítím, že není úsilí, které by nestálo za to, abych se pokusil odhalit tuto pravdu.“ Byl také přesvědčen o tom, že „pokud žádné čarodějnice neexistují, mučení má tu moc je stvořit“.
Právem se pro tyto své tehdy doslova kacířské myšlenky obával církevního postihu, takže se při vydání svého díla v květnu 1631 uchýlil pro jistotu do anonymity jako „Incerto Theologo Romano“ (neznámý římský teolog). Jeho autorství však nezůstalo utajeno a za trest byl Spee dočasně propuštěn z jezuitského řádu a poslán jako profesor kazuistiky a zpovědník uvězněných a nemocných do Trevíru. To však dopadl ještě poměrně dobře. Jako zastánce čarodějnic se mohl ocitnout na mučení i na hranici stejně jako ony.
Obzvláště byl potom Spee jako teolog i jako člověk znepokojen případy, kdy vyslýchaná osoba byla mučením přinucena udat své spolupachatele, byť třeba i nevinné osoby, které byly poté opět mučením přinuceny oznámit své další spolupachatele a tak pořád dál, dokud nebyl z čarodějnictví nařčen snad úplně každý. Zároveň ve svém díle reflektoval i současnou atmosféru honů na čarodějnice:
„Mnoho lidí, kteří inkvizici proti čarodějům ve svých městech a vesnicích tak vehementně podněcují, si vůbec neuvědomují, (…) že jakmile se začnou dožadovat mučení, musí každý mučený prozradit několik dalších (svých spolupachatelů – pozn. aut.). Soudy budou pokračovat (stále dál – pozn. aut.), takže nakonec nařčení (z čarodějnictví – pozn. aut.) se nevyhnutelně dostane k nim a jejich rodinám, protože, jak jsem výše varoval, k žádnému konci nelze takto dojít dřív, dokud nebudou všichni upáleni.“
Druhé vydání „Cautio criminalis“ hned následujícího roku však zřejmě už vyšlo z podnětu samotného provinciála jezuitů, který si uvědomil, že přinejmenším v tomto má Spee pravdu, a také ho rehabilitoval. Ani tak však pokrokového teologa nečekal dlouhý život. Při ošetřování zraněných vojáků nakažených morem se jím nakazil i Spee a 7. srpna 1635 zemřel v Trevíru ve věku 44 let. Byl pohřben v kryptě zdejšího jezuitského kostela.
Jeho dílo „Cautio criminalis“ bylo od té doby přeloženo do mnoha jazyků (zatím s výjimkou češtiny) a svou vybroušenou argumentací a rétorikou nakonec pomohlo ukončit inkviziční čarodějnické procesy vedenéh až dosud v duchu zásadního návodu k jejich provádění, tj. Kladiva na čarodějnice poprvé vydaného roku 1486. Spee v tomto svém díle mimoděk vyjádřil i některé ze zásad moderního evropského práva, např. „nelze odsoudit toho, jehož vina není bezpečně prokázána“.
„Cautio criminalis“ ale není jediným Speeovým dílem. Nadaný teolog také na žádost představené jednoho řeholního společenství složil pomůcku k modlitbě a rozjímání na každý týden roku nazvanou „Güldenes Tugend-Buch“ („Zlatá kniha ctnosti“). Nejsou v ní přitom obsaženy jen nábožné texty, ale také praktické návody k jednání, které má vyrůstat ze tří božských ctností – víry, naděje a lásky. Tuto knihu si později zvlášť oblíbil německý filosof a vědec Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646 – 1716), který sepsal předmluvu k jejímu francouzskému vydání.
Vedle toho se Spee věnoval i lyrické tvorbě a je autorem sbírky padesáti až šedesáti duchovních písní „Trutznachtigall“ („Vzdoroslavík“). Zde se ukazuje, že byl i vynikajícím a originálním básníkem a tato sbírka se stala vzorem pro obdobné dílo českého baroka, podobně vynikajícího „Zdoroslavíčka“ jezuity Felixe Kadlinského. Dále je Spee autorem mnoha kostelních písní, které lze nalézt v kancionálech různých křesťanských církví dodnes. Do našich dnů se tak dochoval odkaz ve dvou zcela odlišných a přitom prací s jazykem spojených oborech – právu a literatuře.
