S tím, co mi patří, si můžu dělat, co chci? Nebo ne?
Po neblahých zkušenostech se znárodňováním, zabavováním, vyvlastňováním a dalšími nehoráznými zásahy státu do soukromého vlastnictví, které tak tragicky poznamenaly novodobou historii naší země, se nabízí okamžitá a jednoznačná odpověď.
Ale v případě Jindřišské věže je tu jedno velké ale – co když z ní její nový majitel udělá vykřičený dům, kasino nebo mekáč? Nebo si očísluje cihlu po cihle, věž rozebere a na druhém konci světa ji zase dá dohromady? Bude to přece jeho, tak ať si s tím dělá, co chce!
Církev prodá Jindřišskou věž nejvyšší nabídce. Primátor se bojí, aby neskončila v nesprávných rukách
Jenže Jindřišská věž patří k českému národnímu dědictví a její další osud nemůže být nikomu, nejen Praze, lhostejný. Nikdo zároveň nemůže vyloučit to, že nějaký slušný a kultivovaný kupec typu mecenášky Medy Mládkové by nebyl lepším majitelem věže než město či stát.
Ale po třiceti letech zkušeností s tím, kdo všechno – od nejrůznějších mafiánů, vykuků a šíbrů až po neschopné povaleče – se u nás dostal k vlastnictví památek nedozírné hodnoty, se nikdo nemůže divit obavám, že by se z Jindřišské věže mohla stát ruina, jako je třeba nádraží Vyšehrad.
Církev by proto měla přestat myslet jen na peníze a kašlat přitom na budoucí využití – dnes ještě – svého majetku. Ať už ho tedy koupí kdokoliv!
