Tento obrozenecký pohled není pochopitelně úplně přesný. Nic není černobílé ani vztah mezi Němci a Čechy v Rakouském císařství té doby. Zkrátka Češi to měli obtížnější, a pokud chtěli prorazit, museli se opravdu snažit. Před schopnými lidmi však nikdo dveře na sto západů nezamykal. Naučit se německy, to byl základ úspěchu. Ano, bylo to trpké, snášet pošklebování německých studentů, o tom, že těm českým leze sláma z bot.
Čeština neměla v té době svoje vědecké názvosloví, nemohla se pyšnit významnými literáty, jako byl třeba Goethe. A což teprve hrdinský epos ze třináctého století, Píseň o Nibelunzích. Germánská mytologie, germánské ctnosti, germánská věrnost. Německý nacionalismus na vzestupu. Rakousko bylo tehdy více oporou Čechů, než žalářem a dobou temna, jak nám vykládali v dějepise.
Dokud se třenice omezovaly na hulákání po ulicích a rvačkami u piva, úřady mhouřily oči. Větší provinění však neváhaly trestat a bylo lhostejno, jestli viník mluvil česky nebo německy.
Což nemá čeština také nějaký, opravdu starý, literární skvost? Něco, před čím by Němcům ztuhl úsměv na rtech? Což existuje jenom Siegfried a Brunhilda? Příběh z ranného středověku. Kde vůbec byli Češi, když Evropu plenil hunský vládce Attila?
Dnes, po téměř dvou stoletích, se nad podobnými problémy a starostmi, které řešili tehdejší čeští národovci, můžeme jen shovívavě pousmát. Tehdy to byl však problém, který byl brán smrtelně vážně. Snaha vymezit se, odlišit, zdůraznit vlastní, národní důležitost.
Tak zřejmě uvažoval i jistý Václav Hanka. Spisovatel, básník, jazykovědec a literární historik. Kustod a archivář historických sbírek. Narodil se v roce 1791, v Hořiněvsi u Hradce Králové. Studoval v Praze i ve Vídni, a nakonec sám vyučoval staroslověnštinu, ruštinu a polštinu na univerzitě. Jeho zásluhou bylo do běžné češtiny zavedeno jednoduché písmeno V. On sám je však znám daleko více jako falzifikátor dvou rukopisů. Zcela náhodný a současně předem plánovaný nález pana archiváře.
Václav Hájek z Libočan, kronikář, který si s českými dějinami dělal, co uznal za vhodné, by měl radost. Rukopis královédvorský a zelenohorský zamotal hlavu vědcům na celé století. Již tehdy se o jejich pravosti vedly vášnivé spory a vzduchem létaly nadávky do vlastizrádců nebo nevzdělaných hlupáků. Byla to zbožná lež, za kterou Hanku i jeho spolupracovníky mohou odsoudit jen literární historici a právem.
Falšovat dějiny by se nemělo a paděláním literárního díla už vůbec ne. Přínos národnímu obrození byl však daleko větší než vědecké argumenty o jejich pravosti. Uvolnil stavidla ve všech směrech umění a český živel začal ten německý dohánět mílovými kroky. Mánes, Aleš, Smetana, Jirásek, Myslbek. Z kuchařek a panských kočí na počátku století, tady na jeho konci stál národ, který se mohl Evropě směle podívat do očí. Václav Hanka zemřel 12. 1. 1861 v Praze.
