Legionářská uniforma mi připadala jako zjevení. I ten voják, který na mě promluvil česky. Po nekonečných dvou letech zajetí. Modrošedá barva rakouského pěšáka byla vystřídána barvou okolní stepi. Ruské důstojnictvo a velitelé už z tábora dávno utekli. Zůstal jen lékař, starší muž, který už viděl tolik smrti, že po dalším dobrodružství netouží. Tam, kdesi na západě je prý hrozný zmatek. Vojáci houfně dezertují, každý střílí na každého. V Petrohradu dokonce propukla revoluce a car byl svržen. Nyní už konečně sedím ve vagóně, mezi svými. Občas se štípnu, jestli to zase není nějaký bláznivý sen. Pak vydechnu úlevou. Zajatecký tábor Tockoje, se svými tyfovými hroby, plnými těl a vápna, je konečně minulostí.