Nejprodávanější český spisovatel, který slaví šedesáté narozeniny, si plnými doušky užíval života, ale jednoho dne to skončilo. Praskla mu aorta a on jen zázrakem přežil. Po nutné rehabilitaci i překonání depresí se zase dokázal rozepsat a právě vydává své Děravé paměti.
Problémy s pamětí a s prostorovou orientací jsou následky zdravotní příhody, jak svou schůzku se smrtí v roce 2012 Michal Viewegh nazývá. Ve vzpomínkové knize, kterou si nadělil k šedesátinám, se ohlíží za svým osudem, kdy považoval svůj úspěch za samozřejmý, dokud ho život pořádně „nevyškolil“.
Na volnou nohu
Na začátku to byl nesmělý chlapec od Sázavy, pro kterého byly velkým povzbuzením nadšené reakce spolužáků na jeho nahlas čtené slohové práce, třeba o prázdninách. A i když začal původně chodit na VŠE, brzy pochopil, že to je omyl, a začal se věnovat studiu literatury a pedagogiky. Ale hlavně psal, například povídky pro Mladý svět. Po škole krátce učil, pak se stal na dva roky redaktorem v nakladatelství, ale po obrovském úspěchu jeho Báječných let pod psa, které kromě čtenářů ocenila i odborná veřejnost Cenou Jiřího Ortena, se stal spisovatelem na volné noze.
„Neměl jsem šéfa, pevně stanovenou pracovní dobu ani nepříjemné kolegy,“ pochvaloval si Viewegh tuto absolutní svobodu v pořadu Marka Ebena Na plovárně. „Když nechci, tak nepíšu, ale mě to baví a píšu pořád s chutí,“ dodal. Obvykle napíše denně tři až čtyři stránky a do té doby, než ho od psaní na čas odstranila prasklá aorta, žádnou tvůrčí krizi podle svých slov nikdy neměl. Pak si to ale prý pořádně vynahradil. Pod vlivem antidepresiv se třeba trápil sedm hodin, během kterých vypotil dvě stránky, aby druhý den zjistil, že jsou úplně nanic.
Hedonismus i komplexy
Období „před aortou“ bylo však ve znamení v Čechách nebývalého úspěchu. Viewegh se prodával o sto šest, dnes odhaduje, že celkem si lidé koupili několik milionů jeho knih. Jediným mráčkem nad jeho sluncem zalitou existencí byly nepříznivé ohlasy některých literárních kritiků vyčítajících mu povrchnost, rutinérství, snahu zavděčit se široké čtenářské obci nebo i to, že jeho hrdinové jsou prý amorální. A také se statečně pral s bulvárním tiskem, kterému měl za zlé „neskrývaný novinářský hyenismus“.
Jinak si ale nemohl stěžovat. „Jezdil jsem ve volvu, běhal maratony, létal do Thajska nebo na Maledivy a v zimě lyžoval v Dolomitech, měl milenky, pil dobrá vína. Nebudu předstírat, že jsem trpěl,“ vzpomínal na staré zlaté časy. Teď je ale všechno jinak. „Hodně se mi změnil život, dost jsem přestal číst a je jen několik knih, které jsem dočetl do konce. Většinou to jsou příběhy pacientů. Milostné romány jsou pro mě naopak nudné, nebaví mě to,“ popsal Viewegh.
Navzdory svým problémům s pamětí, které ho zbavují sebevědomí, se při psaní snaží zaujmout sám sebe, aby se u toho nenudil. A doufá, že pak se nebudou nudit ani jeho čtenáři.
Největší bestsellery Michala Viewegha
Báječná léta pod psa (1992): Román o dospívání budoucího veleúspěšného spisovatele v období těžké normalizace znamenal ve Vieweghově kariéře zlom, díky kterému pochopil, že se může živit jenom psaním. Stejnojmenný film Petra Nikolaeva z roku 1997 patří k české komediální klasice.
Výchova dívek v Čechách (1994): Nejprodávanější porevoluční český román, který popisuje Vieweghovo alter ego – učitel Oskar působí na ZŠ na Zbraslavi a soukromě učí zbohatlickou dcerku Beátu. Jenže kurz tvůrčího psaní se změní ve výuku šťastného života. A následně v utajovaný milostný románek a sebevraždu.
Účastníci zájezdu (1996): Kniha popisuje fenomén autobusových zájezdů směřujících do mořských letovisk, kde si čeští turisté chtějí užít za málo peněz hodně muziky. Tomu ovšem také odpovídá bizarní sestava zcela nekompatibilních výletníků, řidičů i průvodců… a Viewegh z toho navařil tuze vtipnou kaši, ve které není těžké se nepoznat.
