Vytvořila si jako životní prostředí útulnou domácnost s nábytkem, který je projevem milé prostoty a šetrné věcnosti. Pod hladinou klidného života dřímaly sice jiskry romantismu a nacionalismu, ale ve větší plamen a důraz vzplály jen místy. Jinde byly jen frází nebo veršováním a malováním národní minulosti bez vervy a zápalu.
Tak žila bez vzruchu a rozčilení biedermeierovská společnost. Jejím malířem se u nás stal Antonín Machek. Sice maloval také kostelní obrazy a toužil vyniknout historickými malbami z české historie. Jeho národní romantismus byl ale krotký a tak se musel živit portrétováním. Ale právě touto přezíranou činností vyjádřil nejvlastněji sebe i svou dobu, jinak jen průměrnou a věcnou.
Nevybočil jako genius nad slušný průměr malířského umu, ale zdárné úsilí o věcné podání ho učinilo tehdy prvním portrétistou u nás. Tak nám zanechal „hlavy známé i neznámé“ národní inteligence a měšťanské společnosti před rokem 1848.
Antonín Machek se narodil poslední říjnový cen roku 1775 v domku č. 51 v Podlažicích, dnes části Chrasti u Chrudimě, v rodině krejčího Antonína Machka, který si přivydělával jako muzikant v letní rezidenci královéhradeckého biskupa.
Malým Antonínem vyvedeného betlému si všiml královéhradecký kanovník a malíř městských vedut Jan Antonín Venuto (1746 v Jevišovicích – 1833 v Hradci Králové) a upozornil na jeho nadání zmíněného biskupa a katolického osvícence Jana Leopolda rytíře z Haye (1735 ve Fulneku – 1794 v Chrasti u Chudimi). Ten ho přijal do svých služeb a dal do učení ke svému kabinetnímu malíři miniatur Václavu Zittovi. Pod jeho vedením pracoval Machek dva roky, převážně kopíroval grafické předlohy a namaloval i první olejomalbu. S oběma protektory se Machek dostal do Prahy roku 1792 na korunovaci Františka I. českým králem, v Praze již zůstal a zprvu se učil u Zittova stařičkého učitele, mistra Václava Bluma (asi 1722 – 1794 v Praze), po jeho smrti pracoval v dílně malíře fresek a dekoratéra Antonína Tuvory (1747 v Mnichově Hradišti – 1907 v Praze). Po smrti svého mecenáše biskupa Haye zůstal u Tuvory jako tovaryš – malíř pokojů a po večerech docházel kreslit k malíři Ludvíku Kohlovi (1746 v Praze – 1821 tamtéž) do malostranské řemeslnické školy.
V soutěžích nedávno založené Společnosti vlasteneckých přátel umění získal v letech 1796 druhou a o rok později první cenu, na to mu nový hradecký biskup M. T. Trauttmannsdorf roku 1798 svěřil výzdobu dvou místností na zámku v Chrasti, kde jsou v zámecké kapli i obě varianty jeho obrazu sv. Jana Nepomuckého.
Po smrti své matky roku 1798 Machek prodal rodný domek a odešel do Vídně. V listopadu 1799 byl přijat ke studiu na tamější akademii, když mu roku 1801 došly úspory, vrátil se do Čech do Hradce, roku 1802 pak vyrazil na zkušenou, žil v Linci a ve Štýru, kde se živil malováním portrétů. Měl dobré jméno a za sebou obsáhlou práci, z největší části portréty, které ani pořádně neznáme – jsou zčásti jistě zachovány v měšťanských rodinách ve Vídni, Linci a Štýru a leckde ve Francii (Francouzi během války druhé koalice okupovali rakouské území), neboť Machek tehdy portrétoval „množství francouzských důstojníků, kteří se dávali malovati se všemi jizvami a odznaky. Tyto podobizny, sbalené v plechových krabicích posílali do Francie.“
Od roku 1813 žil Machek převážně v Praze, roku 1814 se oženil s Terezií Zittovou, dcerou svého učitele. Najmuli si skrovné obydlí v Ovocné ulici, jak se tehdy jmenovala ulice 28. října. Neměli majetek, ale Machek byl známý a měl práce dost. Maloval oleje, dělal i s pastelem i tužkou, na plátně, dřevě nebo ve vápně, maloval podobizny i kusy historické větší i menší. Manželka mu pomáhala v práci – při přípravě barev i pláten. Večer chodíval malíř do akademie, do které se téměř čtyřicetiletý zapsal, neostýchaje se stát se spolužákem mladých začátečníků.
Antonín Machek byl vlastně samouk, jeho učitelé – nepočítáme-li Ludvíka Kohla a vídeňské profesory Maurera, Fügera a J. B. Lampiho – byli průměrní malíři bez pedagogických schopností. Machek si byl po celý život vědom tohoto nedostatku, snažil se promeškané dohonit.
Machek, vlastenec do morku kostí, zanícený pro české dějiny, se smluvil s Václavem Hankou, že budou vydávat litografie historických obrazů, Hanka že obstará text a Machek kresby.
První Dějiny české v obrazích vydal roku 1820 nebo 1822. V srpnu 1824 si Machek vyběhal povolení k otevření vlastní kamenotiskárny a skladu a prodejny výrobků kamenopisných, 15. listopadu 1824 složil k rukám primátora předepsaný slib a už nic nebránilo otevřít kamenotiskárnu a sklad v domě č. 377/13 v Ovocné ulici na Starém Městě; nějaký čas tu měl také malou prodejnu obrazů.
Bylo zřejmé, že úkol, který si předsevzal, sám nezvládne. Oslovil kolegy malíře, zkušené litografy a „spoluinvestora“, rodinu zvonaře a majitele bubenečské papírny Karla Bellmanna (1783 – 1856), se kterou pokračoval ve vydávání obrazů. To trvalo do roku 1829, kdy obrazem číslem 71 – Obrana staroměstské věže roku 1648 – bylo vydávání Dějin českých v obrazích bylo ukončeno. Dle původního plánu mělo mít dílo ale rozsah dvojnásobný! Že v něm chyběly husitské bitvy a obrazy z třicetileté války, za to ale Machek nemohl, nýbrž cenzura.
Machkův litografický závod měl brzy dobrou pověst, takže si u něj i Josef Mánes nechal vytisknout svoji první litografii. Také mnoho slavných Machkových současníků se u něj nechávalo portrétovat, ať už ve formě litografie nebo obrazu, tak Machek nashromáždil početnou galerii portrétů význačných českých osobností jako Jungmann, Dobrovský, Palacký, Fügner, Hanka.
Vytvořil kolem 300 portrétů, některé sám převedl do litografie, jiné litografoval jeho tovaryš a později vedoucí dílny František Šír (1804 v Novém Městě na Moravě – 1864 v Praze).
Nelze se také nezmínit i o historických plátnech Oldřich a Božena a Břetislav a Jitka, které jsou v majetku Národní galerie. Udělal také 66 podobizen českých panovníků, od mýtického Kroka až po Ferdinanda V., zvaného Dobrotivý.
Machkovy portréty nesou zřetelné stopy klasicistního empirového realismu, dobové znaky, kterým se malíř neubránil zejména v podrobnostech oděvu, vždy pečlivé vypracovaného se všemi detaily, patřícími zejména k hodnosti portrétovaného. Nejcennější části Machkových portrétů zůstávají tváře, přesvědčivé a živé, bez strnulosti, které se současné podobizny většinou nedovedly zbavit. V každé měšťanské rodině objevily se pečlivě vypracované podobizny, které neměly daleko od retušované fotografie. A snad právě ta běžnost portrétní tvorby přiměla Machka k podceňování jeho vlastní práce, která má značný význam nejen pro historii českého malířství, ale i pro ikonografii významných českých osobností.
Přebývaje tehdy v č. 739 (dnes 740) na rohu pražských ulic Jungmannova a Palackého zemřel 18. listopadu 1844 na souchotiny, skoro jednasedmdesátiletý. Pohřeb na Olšanech měl vskutku slavný.
Zdroje: Antonín Rybička, Světozor, 1869; K. B. Mádl: Antonín Machek, malíř podobizen, 1929; Josef Cibulka, Umění, 1929-30; Jan Loriš, Volné směry, 1941; Jar. Hlaváček, Pestrý týden, 1944; Jan Loriš, Umění, 1945
