Ne, nebyl to majitel vinic ani král. Mohl jím být, ale nechtěl, spokojil se s funkcí správce království, a králem se stal až jeho syn. Dědeček prvního císaře středověku, Karla Velikého, se jmenoval Karel Martel a narodil se někdy okolo roku 690. Historici se o toto období zajímají, protože na domácím hřišti mají tmu. Od pádu Sámovy říše, někdy v roce 659, až do vzniku Velké Moravy roku 830, zeje prázdnota téměř dvou století, a vědci se mohou jenom dohadovat, co se v tomto regionu Evropy vlastně odehrávalo.
Franská říše byla státním útvarem na území dnešní Francie, Belgie, Holandska, části Německa a Švýcarska. Bolavým palcem Evropy v té době byla jižní hranice říše, tvořená Pyrenejemi a nepřítelem, který se za nimi skrýval. Pohltil již celé dnešní Španělsko, mlsně pošilhával po rozlehlých a úrodných pláních na severu a toužil rozšířit znak půlměsíce, ohněm a mečem, kam až to bylo možné.
Majordomus a levoboček Pipina II. jménem Karel, si přídomek Martel (Kladivo) ke svému jménu připojil 25. 10. 732, po několikadenní bitvě u Tours či Poitiers. Obě možnosti jsou správné. Dávno zapomenutou bitvu bychom si měli však připomínat dodnes. Na ostří mečů a sekyr franských vojáků se zde rozplynul sen tehdejších muslimů o světovládě. Ne vstřícnost, ne ohnutá záda. Na ránu se má odpovídat ranou. Tím se řídil Karel Martel, když obrátil na útěk mnohonásobně větší armádu Umajjovců emíra Abd ar- Rahmána.
Historici se obecně shodují na faktu, že se v této bitvě opravdu rozhodovalo o tom, které náboženství opanuje Evropu. Jak bitva dopadla a v čí prospěch pochopíme u prvního vesnického kostelíka. Samozřejmě, že existují i názory, které se zamýšlejí nad vývojem Evropy, kdyby byl výsledek opačný. Známý spisovatel A. C. Clarke, ve své knize Rajské fontány, ironicky lituje tohoto výsledku bitvy s konstatováním, že vítězství křesťanství znamenalo tisíc let úpadku vědy a kultury. Naštěstí se Karel Martel tímto názorem v bitvě neřídil. Zemřel v roce 741, a je pohřben v bazilice Saint-Denis v Paříži.
