Mikoláš Aleš se narodil 18. 11. 1852 v jihočeských Miroticích. Po otci zdědil horkou krev, hrdost a neústupnou tvrdohlavost, po mamince takřka absolutní, vizuální paměť. Ještě ve stáří dokázal naprosto přesně zachytit chalupy, tváře lidí, kroje, zkrátka vše, co se mu kdysi nesmazatelně vrylo do paměti. Alšové byli velmi rozvětvený rod. Pradědeček našeho malíře měl 24 dětí. Ne, není to špatně napsáno, čtete dobře. Tatínek měl pekárnu, které však zkrachovala, nutno říci, že ne vinou pana mistra. Otec Aleš se poctivě snažil, aby jeho tři synové dosáhli někam dál než on, aby se vymanili z bídy.
Mikoláš měl dva starší bratry. Františka a Jana. O šest let, resp. o čtyři roky starší. Oba stejně nadaní, jako jejich nejmladší bratr Mikoláš. František v osmnácti letech zemřel na tuberkulózu, dvacetiletý Jan se zastřelil kvůli nešťastné lásce. Mikoláš odcházel na Akademii do Prahy v roce 1869 již jako poloviční sirotek, k bratrům se připojila i jeho maminka. Jeho otec se znovu oženil, ale nevybral si dobře. Zkrátka Mikoláše již domů nic nelákalo.
Pražská výtvarná akademie byla spíše jen vyšší odbornou školou, té pařížské či vídeňské se naprosto nemohla rovnat, jak významem, tak tím, co mohla studentům poskytnout. Traduje se, že profesoři byli zkostnatělí muži, kteří zpátečnicky trvali na zastaralých výtvarných postupech. Pravda je někde na půl cesty. Ano, studenti kreslili do omrzení antická roucha nebo předváděné modely, ale to bylo proto, aby zvládli dokonale techniku. Aleš byl o celý parník před svými kamarády, ale také hlavně neuměl jednat. Neznal kompromisy, jako třeba jeho kolega Ženíšek. Nebo další spolužáci, Schikander, Tulka, Brožík.
Tlak vyvolává protitlak a Aleš to brzy pocítil na vlastní kůži. Spolužáci se rozutekli na studia po Evropě, Aleš zakotvil na Suchdole, u statkáře Brandejse. Bylo to na doporučení Ženíška. Brandejs byl jeho spolužák z gymnaziálních studií a byl velkorysý. Za každý obraz, který Aleš prodá, namaluje pro něho druhý. Aleš zde také poprvé vyzkoušel malbu štětcem, ano, až do té doby se výhradně věnoval pouze kresbě. Malbu zvládl rovněž, i když ji dvakrát nemiloval. Jeho obraz Setkání Matyáše Korbona, s Jiřím z Poděbrad zná každý. Záhy se však vrátil ke kresbě. Ilustroval desítky kalendářů, čítanek, pohádek, různých almanachů, časopisů. Ilustroval rozporuplné Rukopisy, které se díky Alšovým kresbám staly nejkrásnějším plagiátem na světě. Nesmíme zapomenout na jeho nástěnná sgrafita. Železářství U Rotta, Obecní dům, Zemská banka a jiné a další. Desítky a desítky interiérů v domech i kostelích, na řadě míst Čech, které místní jistě velmi dobře znají.
Historie lunet v Národním divadle by vydala na samostatný příběh. Pracoval na nich s Ženíškem. Cyklus čtrnácti lunet vyhrál konkurz pro výzdobu a byl oceněn dvěma a půl tisícem zlatých. Rozdělili se. I tisícovka byly peníze, které Aleš nikdy před tím v životě neviděl. Mohl se konečně oženit se svoji dětskou láskou Marií Kailovou. Měl, na rozdíl od otce, šťastnou ruku, a jejich manželství byl krásné až do jeho smrti.
S realizací lunet to už bylo horší. Neustálé hádky a spory s komisí. Zatímco Ženíšek pokyny komise plnil, Aleš se stavěl na zadní. Znepřátelil si všechny, i architekta Zítka, a nakonec mu byla práce na výzdobě odebrána. Ve sporu většinou vítězí investor, to už platilo i tehdy. Realizaci provedl Ženíšek, kterému pak Aleš do smrti neodpustil, také i proto, že se pod reprodukcemi lunet podepisoval svým jménem. Tato nespravedlnost však byla napravena. Mikoláš Aleš zemřel 9. 7. 1913, ale jeho dílo je nesmrtelné.
