Když se na historii vzniku tohoto obrazu – a vlastně celého čtrnáctidílného cyklu „Vlast“ – podíváme podrobněji, zjistíme řadu zajímavosti. V první řadě si shrňme fakta. Mikoláš Aleš (1852-1913), náš zřejmě nejlidovější malíř v tom nejlepším slova smyslu, vyhrál soutěž o výzdobu foeyer Národního divadla v roce 1879. Bylo mi tehdy, na dnešní poměry, „pouhých“ dvacet sedm let.
Na suchdolském statku
Předchozí dva roky bydlel na statku vskutku velkorysého mecenáše umění Alexandra Brandejse v Suchdole (dnešní školní statek Zemědělské univerzity). Statkář podporoval v té době hmotně i povzbuzením řadu začínajících umělců té doby, pozdějších „velkých jmen“ našeho výtvarného umění – kromě Alše také třeba Václava Brožíka, Josefa V. Myslbeka nebo Františka Ženíška. Svoji roli v tom jistě sehrálo i to, že se Ženíškem chodil v Praze do reálky a i ostatními umělci si byl věkově blízký.
Na Brandejsově statku se, kromě jiného, Aleš věnoval svému projektu Báje rozvrženého do deseti listů. V nich se již objevuje postava Reka, hlavní postavy „naší“ lunety nazvané „Žalov“. Nezapomínejme, že Aleš žil a tvořil v období romantického okouzlení naší slovanskou minulostí, což se do tohoto cyklu promítá v maximální míře. Když byla vyhlášená soutěž o výzdobu Národního divadla, stačilo mu jen „Báje“ pro tento účel upravit. Základní nosná myšlenka si porotu naprosto získala a Alšovov vítězství bylo zcela jasné.
Na Žalov
Alšův Rek se na jednotlivých lunetách dostává do různých prostředí a krajů naši vlasti. Tím posledním je cesta k Žalovu, tedy na hřbitov, k věčnému odpočinku, kam mu ukazuje nelítostná staroslovanská bohyně smrti Morana. Název lunety pochopitelně svádí ke ztotožnění se s obcí Žalov (jejíž součástí je známý Levý Hradec), dnes částí města Roztoky nad Vltavou. Alšův Rek je však hrdinou pohanským, předkřesťanským, takže autor by ho sotva odeslal ke křesťanskému kostelu, byť nejstaršímu v Čechách. Předpokládá se proto, že tou pravou inspirací se Alšovi stala spíše krajina v oblasti mezi Úholičkami a Libčicemi nad Vltavou, kde již v roce 1828 došlo v lokalitě Chýnovský háj k objevu asi šedesáti pravěkých mohyl. Což je od skládky v Úholičkách přece jen poměrně daleko.
Mohlo to být kdekoliv
A po pravdě řečeno, krajina není na Alšově obraze ani zdaleka to hlavní. Jeho valnou část (dobře polovinu) zabírá hrdina na koni a asi čtvrtinu bohyně Morana, za jejímž rukávem lze vidět část kopce, který by mohl být Řípem stejně dobře, jako jakýmkoliv jiným vrchem. Polní cesta vede ke stejně neurčitému, mírně zvlněnému obzoru. Asi pět drobných útvarů u samotného pravého okraje lunety má zřejmě reprezentovat ony zmíněné mohyly.
Jejich kresba je však tak neurčitá, že by to klidně mohly být i tzv. menhiry, pravěké vztyčené kameny neznámého původů, které se ojediněle vyskytují i v okolí Suchdola, v Horoměřicích, a v podstatně monumentálnější podobě na sousedním Slánsku, i když dnes ne v takovýchto skupinách, ale jen ojediněle. Na barevné pohlednici se stejným námětem je motiv „stojících kamenů rozpracován až do podoby brány jako ze Stonehenge, kterou v Čechách nikde určitě nenajdeme, a „Říp“ chybí úplně.
Budeme-li tedy spravedliví, musíme připustit, že konkrétní krajinu na Alšově obraze identifikovat nelze a tudíž ani nelze tvrdit, že stavba toho či onoho tento výhled zničila. A je také docela dobře možné, že se pilně pracující Mikoláš Aleš rozhodl neztrácet čas dalekými pochůzkami a pro účel lunety jen mírně upravil bezprostřední okolí Brandejsova statku. Ostatně podobně je na tom zřejmě i další, méně známá luneta nazvaná Léčivá zřídla zasazená údajně do Krkonoš. A byl snad Aleš předtím v Krkonoších?
Určitě se Alešovi hodilo i to, že na Brandejsově statku v jeho době byli ustájení nádherní koně, které tak často, rád a bravurně maloval a kreslil. Pocházel odtud také i oldenburský hřebec Ardo, který posloužil Myslbekovi jako předloha pro koně svatého Václava na pomníku na Václavském náměstí. Koně se zde ostatně popásají dodnes. Z toho by měli oba umělci určitě radost.
