Těch jedenáct minut, než rádiový signál zdolal dvě stě milionů kilometrů, od Rudé planety do řídícího centra, jsem měl dost času k přemýšlení o minulosti. Tehdy jsem měl prázdniny, vůbec mi tedy nevadilo, když mě rodiče vzbudili krátce po třetí hodině ranní. Psal se 21. červenec roku 1969, a mě bylo necelých 14 let. Maličká elektronková televize, s obrazovkou směšné plochy, a s hmotností bedny pro dělostřelecký granát. Roztřesený, černobílý obraz, na který jsem však hleděl jako na obrázky z verneovek.
Jedna z nich se právě naplňovala. V kabině kosmické lodi sice neseděl předseda dělového klubu Barbicane, nebo kapitán Nicholl, ale to nevadilo. Lidé přistáli na Měsíci. Bylo to něco neskutečného. V tomto věku jsem absolutně neřešil fakt, že celý projekt se zrodil z ješitnosti, a z touhy dostat se opět na první místo. A i kdyby, na tom není nic špatného. Koneckonců, pokud budou lidé závodit jen tímto způsobem, je to jedině dobře. Tak hluboký, filozofický fakt, jsem si uvědomil pochopitelně mnohem později.
Uplynulo 51 let a já se opět díval na přímý přenos. Ne, televize srovnávat nechci, i když bez té elektronkové by nebyly ty dnešní. Měsíc je v porovnání s Marsem za dveřmi. Dvě vteřiny na výměnu informace je zpoždění, při kterém se dá leccos opravit či zkorigovat. Ne však na Marsu, vzdáleném jedenáct světelných minut. Vše musí řešit počítač sondy, ihned, bez čekání. Představte si, že se před koly vozítka objeví trhlina v půdě. I kdyby operátor v řídícím středisku reagoval okamžitě, signál Stůj přijde až za 22 minut a beznadějně pozdě. Jistě, nic nového pod sluncem.
Já jsem však přemýšlel o něčem jiném. Viděl jsem jásající techniky v řídícím středisku v Houstonu a srovnával vzpomínky se současností. Určitě někteří z těch, kteří se tehdy, v tom roce 1969 radovali, ještě žijí a radují se znovu. Možná nechali vnuka trochu déle vzhůru, aby se mohl dívat. Vyhnali ho od počítače, který by zřejmě již sám utáhl celé řízení letu na Měsíc v té době. Třeba se vnouček zamyslí, až uvidí tleskajícího dědečka se zářícím zrakem, a možná mu bude i tiše závidět. Přistání na Marsu, to je toho. Nebo si uvědomí, že to je něco fantastického, umět se nadchnout. V každém věku. Třeba na tu půl století starou fotografii, z řídícího střediska, na kterou dědeček nedá dopustit, začne hledět jinýma očima.
