Otcové poutníci nepřipluli přímo z Anglie, ale vzali to oklikou přes Holandsko. Odtud odešli už ne kvůli náboženskému útisku, ale proto, že tamější životní styl byl na jejich přísnou víru příliš uvolněný a rozmařilý. V domovině totiž patřili k nejradikálnějšímu křídlu puritánů a byli označování jako separatisté. Vznešený název Poutníci či Otcové poutníci získali až v sedmdesátých letech 19. století.
Nakonec se v listopadu roku 1620 uchytili při mysu Cod na pobřeží Massachusetts. V místech, kde původně stávala indiánská vesnice (za její zničení mohli dřívější emigranti z Evropy), založili malou osadu jménem Plymouth. Z plavby si přinesli nemoci, nebyli dostatečně vybaveni na tuhou zimu, scházely jim potraviny. Třebaže si přivlastnili část zásob, které si tamní indiáni uskladnili, polovina ze stovky cestujících a z třiceti členů posádky nepřežila strázně.
Na jaře se objevil domorodec, který k údivu kolonistů hovořil anglicky. Jmenoval se Tisquantum, ale říkali mu Squanto. Pocházel z kmene Patuxetů, dříve sídlícího v místech, kde se teď rozkládaly sruby Poutníků. Jazyku cizinců se naučil poté, co jej jako chlapce unesli a zotročili jiní Angličané, postupně osídlující východní pobřeží. Unikl jim jen proto, aby zjistil, že se jeho lid nakazil od přistěhovalců neznámými nemocemi, kterým nedokázal čelit. Zůstal sám. Přesto se rozhodl, že kolonistům poradí.
Ukázal jim, jak chytat ryby a odpadem z nich hnojit pole. Předvedl jim, jak pěstovat společně kukuřici, fazole a tykve tak, aby si rostliny vzájemně prospívaly. Zprostředkoval jim kontakty s jejich domorodými sousedy, mocným kmenem Wampanoag. Bylo jeho zásluhou, že se přistěhovalcům dařilo lépe a že sklidili bohatou úrodu. Možná mu Poutníci poděkovali, určitě velebili za své úspěchy Hospodina. Ale dožínky, které uspořádali koncem září, možná počátkem října roku 1621 (pokud se to neudálo o dva roky později…), nebyly ani tak díkůvzdáním, jako spíše radovánkami.
Neobešlo se to bez výstřelů: snad šlo salvu na oslavu, snad o jednu z doprovodných soutěží. Rachot mušket ovšem neunikl indiánům, kteří se domnívali, že kolonisté byli napadeni. Devadesát bojovníků vedených náčelníkem, „massasoitem“, jménem Ousamequin vyrazilo na pomoc osadníkům. Nějakou dobu trvalo, než nedůvěřiví Angličané pochopili, že se nejedná o útok proti nim. Naopak Wampanoagové si uvědomili, že se koná oslava sklizně: sami udržovali stejný obřadný zvyk.
Poutníci přizvali indiány k slavnosti, bojovníci pak přispěli pěti skolenými jeleny – kolonisté dar velmi ocenili, protože v Anglii byl pro neurozené zakázán lov vysoké. Nepsaný jídelní lístek obnášel díky domorodcům také ryby, kraby, měkkýše a značný počet divokých opeřenců, holubů, kachen, především husí. Není zcela jisté, zda se mezi ptactvem vyskytoval i nějaký krocan.
Pečené maso doplnily fazole, tykve, brusnice, javorový sirup, hustá polévka z mořských plodů a kukuřičná kaše, kterou indiáni mísili se zeleninou a masem do pokrmu zvaného „nasaump“. Koláče se nekonaly, protože scházelo máslo, vhodná mouka a cukr. Brambory a dýně do Nové Anglie přicestovaly až za hodnou řádku let. I tak k hojnosti nic nescházelo a starousedlíci s kolonisty slavili celé tři dny. Tři dny klidu a míru, který měl vydržet jen docela krátce…
