Anton Ivanovič Děnikin se narodil 16. prosince 1872 ve vesnici Szpetal Dolny v dnešním Polsku, tehdy součásti carského Ruska. Jeho otec Ivan Jefimovič Děnikin, původně nevolník, sloužil jako voják 35 let. Po odchodu do důchodu v hodnosti majora se v roce 1869 oženil s Elżbietou Wrzesińskou původem ze zchudlé polské šlechty. Je paradoxní, že Děnikin jako jeden z vůdců protikomunistického odboje vyšel z chudých poměrů, zatímco jeho protivníci na tom byli materiálně podstatně lépe. Leninův otec byl zámožný ředitel gymnázia a později dokonce šlechtic nebo Trockij měl za otce bohatého sedláka, tedy kulaka.
Po smrti Děnikinova otce v roce 1885 se finanční situace rodiny ještě zhoršila a Anton Děnikin doučoval ve škole své spolužáky, aby ji alespoň trochu vylepšil. V dětství snil o tom, že bude následovat otce, a proto v roce 1890 nastoupil do vojenské školy v Kyjevě, kterou dokončil o dva roky později. Vojenskou akademii ukončil v hodnosti kapitána (1899) a měl být přidělen do generálního štábu. Zákulisními machinacemi se tak nestalo, i když Děnikin proti tomu podal stížnost. Příslušná komise sice uznala, že je v právu, ale stížnost zamítla a Děnikin nebyl zařazen ke generálnímu štábu „kvůli charakteru“.
Svoji budoucí manželku poznal Děnikin za dramatických okolností. V roce 1892 byl dvacetiletý Děnikin pozván k lovu divočáků a během lovu rozzuřený kanec zahnal na strom zkušeného lovce, daňového inspektora Vasilije Čiža. Děnikin kance zastřelil, a tak ho zachránil. Potom byl jako vážený host pozván na křest Čižovy dcery Xenie, která se narodila před několika týdny, a stal se přítelem rodiny. O tři roky později daroval Xenii panenku „mrkačku“. Dívce tento krásný dárek nadlouho utkvěl v paměti. O mnoho let později, v roce 1918, se Xenia Čiža stala Děnikinovou manželkou.
Křest ohněm postoupil Děnikin v rusko-japonské válce (1904 – 1905) a po jejím skončení začal rychle stoupat po hodnostním žebříčku. Během první světové války bojoval na východní frontě a roku 1905 byl povýšen na generála.
V průběhu Říjnové revoluce se Děnikinovi podařilo uchýlit do jižního Ruska, kde se spojil s bývalými carskými důstojníky a založil Dobrovolnickou armádu. Ta během ruské občanské války bojovala na straně bělogvardějců. A Děnikin ji vedl směrem na Moskvu. Trockij se jako velitel Rudé armády spojil s anarchistickou Černou armádou vedenou Nestorem Machnem a Děnikinovu armáda společně s ním v listopadu roku 1919 zdecimoval asi 400 kilometrů jižně od Moskvy. Posléze se Rudá armáda otočila proti svému někdejšímu spojenci a zlikvidovala i Machnovu Černou armádu. Zbývající Děnikinovy jednotky se pak soustředily na Krymu. V dubnu 1920 tváří v tvář neodvratné porážce Děnikin rezignoval na post velitele armády a odplul do Konstantinopole.
Několik měsíců žil ve Velké Británii, pak v Belgii a Maďarsku a od roku 1926 ve Francii. Ačkoli nikdy nepřestal vystupovat proti bolševikům, stáhl se na okraj exilového hnutí. Ukázalo se, že je i velice nadaný spisovatel a během života v exilu napsal mnoho prací o bojích v první světové a následné válce, čímž si i zlepšoval svou finanční situaci. Varoval především před tím, aby lidé neztotožňovali sovětskou moc s ruským lidem, a byl toho názoru, že se nesmí zamlčovat zlo, které páchají bolševici, jenom proto, aby nebylo poškozeno Rusko. Protože nic nemůže poškodit Rusko víc, než ospravedlňování bolševického režimu a bolševické agresivity, které tam panují. Pravdu je třeba nazvat pravdou, lež lží a zločin zločinem.
Pár špatných rozhodnutí, zničená rodina a sebevražda. Tragický a hlavně varující osud ruské básnířky
V roce 1940 po porážce Francie nacistickým Německem Děnikin opustil Paříž, aby nepadl do rukou Němcům. Přesto ho zadrželi, a když se Děnikin odmítl zapojit do jakékoliv nacistické antisovětské propagandy, okupanti ho vykázali na venkov, kde zůstával pod jejich dozorem. Po celou dobu své internace Děnikin odmítal nacistický antisemitismus a ke konci války silně apeloval na západní spojence, aby ruské zajatce nevraceli proti jejich vůli do SSSR, kde je podle něj čekala smrt nebo koncentrační tábor, což se potvrdilo, když Spojenci jeho naléhání nevyhověli.
Od roku 1945 žil vysloužilý bělogvardějský generál v New Yorku v USA, kde 8. srpna 1947 zemřel. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami na hřbitově v Detroitu. V roce 2005 jeho dcera Marina Antonovna Děnikinová požádala o ruské občanství a získala jej. Se souhlasem prezidenta Putina potom byly z její iniciativy ostatky generála Děnikina převezeny z USA do Ruska a pohřbeny na hřbitově Donského kláštera v Moskvě.
