Ostrov svatá Helena, v jižním Atlantiku, se stal druhým a definitivním vyhnanstvím císaře Napoleona, před jehož jménem se kdysi třásla Evropa. Ostrov Elbu nepřipomínal téměř v ničem. Elba, to byla Evropa, a Středozemní moře jen obyčejným rybníkem, ve srovnání s tímto oceánem bez konce. Rodná Korsika na dohled a Francie za nedalekým obzorem. Zde to bylo jiné. Sotva poloviční ostrůvek a čtyři tisíce námořních mil mělo být bezpečnou vzdáleností před návratem muže, který by si mohl zopakovat svých legendárních sto dní. Z počátku byl Brity respektován, byl to voják a velcí vojáci se vzájemně ctí. Mohl si vzít do vyhnanství několik nejvěrnějších lidí, jezdit na koni po ostrově, psát paměti, zkrátka žít důstojně. I jako vězeň.
Situace se však změnila a podstatně zhoršila ve chvíli, kdy na ostrov přišel nový guvernér, sir Hudson Lowe. Ten trpěl paranoidním strachem z Napoleonova útěku a udělal vše možné, aby jeho paranoia byla uspokojena. Vyjížďky na koni se omezily jen na nejbližší okolí, ostraha na každém kroku, a apanáž vznešeného zajatce se změnila v nedůstojné živoření. Nenáviděl Napoleona, a ten mu to dával najevo svým neskrývaným pohrdáním muže, který si byl vědom svého významu. Nedostatek financí se začal projevovat velmi neblaze. Dům začal vlhnout, tapety na stěnách se pokrývaly plísní a krysy se množily nad únosnou mez. Topit v krbu rozštípaným nábytkem, to byl vrchol potupy. Zdravotní stav císaře se začal prudce zhoršovat. On sám se domníval, že trpí rakovinou žaludku.
V polovině dubna sepsal testament, ve kterém rozdělil majetek dvou set milionů zlatých mezi své vojáky a ty části Francie, které byly nejvíce postiženy válkou. Zemřel v podvečer, pátého května 1821 a byl pohřben s vojenskými poctami, které si ani škodolibý guvernér netroufl zakázat. Co si vybrat z života císaře Napoleona? Statisíce mrtvých a nový občanský zákoník? Pořádek v daních, nebo Waterloo? Rovná záda obyčejného Francouze nebo Borodino? Každý si jistě najde to své.
Fanatici dobra bývají nelidsky krutí, a to vždy a všude. Jen Napoleon na krátký čas inkvizici zrušil
V druhé polovině dvacátého století začaly prosakovat nové konspirační teorie o Napoleonově skonu. Byl otráven, zcela jistě otráven Angličany, kteří se ho báli a chtěli mít od něho jednou pro vždy pokoj. Podnětem k pátrání byly paměti císařského komorníka. Následovala vědecká expertiza vlasů, které byly císaři odstřiženy v den jeho smrti. Vlasy obsahovaly zvýšené množství arzénu a konspirátoři si začali mnout ruce. Tak je to jasné, arzenik, jako jed proti krysám, které se v domě jen hemžily, se dostal do císařova jídla. Po maličkých dávkách, aby se na nic nepřišlo. Jak zbabělé. Dodnes není definitivně jasno. Francie na svého císaře nezapomněla. V roce 1840 byly Napoleonovy ostatky exhumovány, a převezeny do Francie. Nyní odpočívají v tumbě z růžového mramoru v pařížské Invalidovně.
