Zrození Vikinga
Norsko na konci 9. století. Raný středověk, někdy označovaný za temný, pomalu ustupoval stabilnějšímu období; Skandinávie přecházela ze stojatých vod pohanství do stadia křesťanského království. A tehdy se narodil budoucí vládce Orknejí, jenž mohl být oprávněně považován za jednoho z posledních velkých Vikingů – Erik, zvaný Krvavá sekera.
Erik, jak jeho přídomek naznačuje, byl divoký vikinský náčelník, který se narodil v časech, kdy tento typ vladařů rychle mizel. Norská sága Fagrskinna ho popisuje jako „urostlého a ztepilého… zachmuřeného a málomluvného, chtivého a bezohledného, ale velkého a velmi úspěšného válečníka“. Ale samotné vojenské umění muži nestačilo, aby si zajistil úspěch v roli panovníka.
Z dvaceti synů Haralda I. Krásnovlasého, prvního krále sjednoceného Norska, byl Erik nejstarší a otci nejmilejší. Jevilo se tedy přirozené – i když v evropských monarchiích ještě nebylo právo prvorozence obecně rozšířené –, že Erik nastoupil po otci na trůn. Jenže mladý vladař se na něm necítil asi příliš jistý, a tak se začal uchylovat k praktikám, aby si jej „pojistil“, a jimiž si od lidu vysloužil svůj hororově znějící přídomek.
Jak ke jménu „Krvavá sekera“ přišel
Od smrti krále Haralda neuteklo mnoho času a Erik se pustil do likvidace těch, jež by jeho čerstvě nabytý post mohli ohrozit. A ani nevadilo, že se jednalo o bratry. Dlouhodobé spory bylo třeba okamžitě vyřešit. A tak se divoký Viking vydal na bratrovražednou stezku a postupně jich zabil osmnáct.
Ale ani v éře rodinných svárů a tvrdých bojů o moc neměl lid pro Erikovy bratrovražedné výstřelky pochopení. Brzy jej začal nazývat řezníkem a tyranem, což bylo i na tehdejší drsné časy tvrdé obvinění.
Boj o trůn
Erikův nevlastní bratr Haakon, vychovávaný na dvoře anglického krále Athelstana, a tedy bezpečný před krví zbrocenýma Vikingovýma rukama, získal po návratu do Norska podporu jako králův sok. Zkušenosti z pokročilejšího anglického dvora nejen vytříbily jeho mravy, ale přijal tam i křesťanství, na rozdíl od bratra, lpícího na staré pohanské víře, tehdy už většinou Evropy opuštěné. A tak se stalo, že v roce 934 byl Erik jako představitel minulosti ve vlastní zemi svržen z trůnu. Na ten usedl cílevědomý Haakon a „Krvavou sekeru“ vypověděl z Norska.
Z krále námořní lupič
Svět ale ještě skýtal příležitost pro válečníka Erikovy postavy a zdatnosti. Erik se usadil na orknejském souostroví nedaleko skotského pobřeží, jež od roku 874 osidlovali norští usedlíci, a začal si dobývat věhlas jako pirát. Z Orknejí pak podnikal pirátské výpravy proti každému nešťastníkovi, který se plavil okolními moři.
V roce 947 se Erikovi naskytla další příležitost. Ačkoli se Witenagemot, vládnoucí rada království York v severní Anglii zavázala poddanstvím novému králi jižní Anglie Eadredovi, arcibiskup Wulfstan z Yorku pozval Erika, aby vznesl nárok na zdejší trůn. Zdá se podivné, že křesťanský kněz pozval vraha a námořního lupiče, navíc pohana, aby se ujal vlády v jeho království. Wulfstan byl ale velmi na kordy s králem Eadredem, a tak zřejmě hledal jakéhokoli soupeře, který by se proti němu postavil.
Viking proti Vikingovi
Povedlo se. S Wulfstanovou podporou se Erik v Yorku ujal vlády, jen naneštěstí pro něj pouze hrstka lidí byla ochotna snášet „krvavého Nora“ lépe, než ho snášeli v rodné Skandinávii. A nebyli to jen Angličané, kdo se chtěl opět zmocnit království – také Olaf Sitricson, jeden z mnoha vikinských náčelníků, jenž se usadil v Dublinu, vznesl na York nárok a se zdatným vojskem a podporou skotského krále Malcolma I. zaútočil na Erika. Porazili ho a York se v roce 948 dostal do Olafovy moci.
Olafa ale v Yorku nenáviděli stejně jako Erika v Norsku a brzy byl vyhoštěn. Tím vyklidil pole Erikovi, jenž opět zaujal starou pozici, nepochybně s pohotovou Wulfstanovou podporou. I tak otrlý, bitvami zocelený král jako Erik, jemuž už pravděpodobně táhlo na šedesátku, se už musel těšit na poklidný život. Toho se mu ale nedostalo. Králi Eadredovi se podařilo zajmout a uvěznit Wulfstana a tím Erika připravit o hlavní podporu.
Kdo mečem zachází, také jím schází…
V téhle válce byl Erik bez Wulfstana jako orel bez křídel. A tak si v roce 954 stárnoucí Viking potupnou cestu z Yorku zopakoval. Rozhodl se vrátit na Orkneje. Když se se svými stoupenci na orknejský ostrov vracel, zaskočilo ho anglické vojsko. Štěstěna se však na bývalého norského krále tentokrát neusmála a bitva se zdatnými Angličany se stala jeho poslední. Erik zvaný Krvavá sekera zemřel v bitevní vřavě u Stainmoru.
Erikova rodina však dopadla o poznání lépe. Manželka Gunhilda, dcera dánského krále (v některých příbězích popisovaná dokonce jako čarodějnice), a synové Godred a Ragnfred si prý vládu nad Orknejemi udrželi.
Po všech bojích a ambicích skončil život Erika Krvavé sekery jako důkaz oprávněnosti starého úsloví: „Kdo mečem zachází, také jím schází.“
Zdroj: Chad Denton (Absolute Power/Největší krutovládci v dějinách Evropy, 2006)
