Koncem září 1975 z přerovských kasáren vyrazilo do civilu 64 vojínů. Část z nich, již notně opilá, nastoupila do vlaku z Bohumína do Prahy. Byli hluční a veselí, jeden z nich ale sexuálně zaútočil na šestasedmdesátiletou seniorku, jejíž mrtvé tělo objevil až v Praze průvodčí.
O poslední cestující, která zůstala sedět v kupé bohumínského rychlíku na nástupišti pražského hlavního nádraží, si průvodčí myslel, že jen tvrdě spí. Když ji ale zkoušel vzbudit, pochopil, že je mrtvá. Na hrdle, v obličeji i na prsou měla podlitiny a krvácela z uší. Z jejích věcí a oblečení scházely pouze spodní kalhotky.
Civil!!!
Právě pátrání po tomto chybějícím kousku oblečení, který kriminalistům naznačoval, že mají co dělat se sexuálně motivovaným zločinem, mělo pomoci upřesnit, kde k němu zhruba došlo. Pokud je tedy pachatel vyhodil z okna jedoucího vlaku a neponechal si je na památku jako fetiš. Jedinou hmatatelnou stopou byly otisky jeho podrážek na podlaze v kupé.
Vyšetřovatelé se proto obrátili s prosbou o pomoc na veřejnost, zejména na cestující z onoho vlaku. Mezi prvními se přihlásili spolucestující seniorky přímo z kupé, kteří ale vystoupili v České Třebové, když byla ještě v pořádku. Další, nejpočetnější skupinou pasažérů z vlaku byli čerstvě propuštění vojáci, kteří cestou popíjeli alkohol a na každé stanici se loučili s vystupujícími kamarády voláním: „Už nikdy Přerov! Víckrát tam nechceme!“ Bylo tedy jasné, odkud jedou. Spodní kalhotky zavražděné se mezitím našly u kolejí na Padubicku a detektivové se rozhodli ztotožnit všech 64 propuštěných vojáků, protože předpokládali, že vrahem by mohl být jeden z nich. A nemýlili se.
Kupé jako past
Tři propuštění vojáci jim vypověděli, že někde za Českou Třebovou postávali na chodbičce s jedním z nich – Zdeňkem Vyšehradem, který se tak opil, až se pozvracel. Nechali ho tam tedy, ať se nadýchá čerstvého vzduchu u otevřeného okna, a sami si šli sednout. Když se na něj šli po nějaké době podívat, byl pryč. Hledali ho po celém vlaku, ale marně. Pak si ale všimli, že jedno kupé je uzamčené a zevnitř jsou zatažené závěsy, začali na něj proto klepat a snažili se dostat dovnitř, ale neúspěšně.
Teprve po chvíli se zevnitř odhrnul závěs a oni uviděli Vyšehrada. A za ním nějakou starší paní. „Měla hlavu zvrácenou, dělalo to dojem, že spí. To mě udivilo, při cloumání dveřmi jsme dělali velký randál,“ řekl vyšetřovatelům později svědek onoho incidentu. Když ale Vyšehrad zase závěs spustil a neotevřel jim, nechali ho být. Vyšehrada tak na základě jejich výpovědi zadrželi už necelý měsíc po vraždě v Rokycanech, kde žil jen se svou matkou, otce nikdy nepoznal.
V okolí měl špatmou pověst, protože se, zvlášť když byl opilý, choval hrubě. A pod vlivem akloholu byl i v den, kdy vraždil – měl v sobě devět piv, lahev rumu a lahev vína. Díky výpovědi svědků i faktu, že mikrovlákna z jeho oblečení odpovídala stopám na těle zavražděné, se Vyšehrad brzy přiznal.
Gerontofilní sadista
Když se mu cestou kvůli enormní dávce alkoholu, který vypil, udělalo špatně, chtěl si odpočinout v prázdném kupé. V jednom z nich ale spala starší žena. „Dostal jsem chuť sáhnout jí na přirození, a tak jsem šmátral mezi jejíma nohama. Vzápětí se probudila a začala se bránit. Sevřel jsem jí rukama hrdlo a držel ji, dokud neztratila vědomí,“ řekl Vyšehrad u výslechu. „Pak jsem zhasnul světla, zavřel dveře a zatáhl závěsy. Začal jsem ji znovu osahávat. Žena postupně nabyla vědomí, pak zničehonic začala hlasitě křičet. To mě znervóznilo, znova jsem ji začal rdousit,“ doplnil.
Sexuální volba starší ženy v jeho případě nebyl žádný omyl. Ukázalo se, že ještě před odchodem na vojnu chtěl mít sex dokonce s ženou ještě starší, než byla seniorka ve vlaku. Znalci ho označili za heterosexuálně-gerontofilního sadistu a soud ho poslal na 13 let do vězení s následnou protialkoholní a sexuologickou léčbou.
Zdroj: Viktorin Šulc, Démon v mém srdci
