Karel I. se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích saské princezně Marii Josefě a habsburskému arcivévodovi Ottovi. Nebyla to tehdy událost nijak významná, protože i když patřil k vládnoucí rodině, měl tento rod asi osmdesát členů. Pokud by šlo vše tak, jak mělo, mohl Karel prožít příjemný a pohodlný život na nějakém zámku a jeho jméno by znali většinou pouze historici…
Velkou část svého dětství prožil Karel ve svém rodišti, ale také ve Vídni a Praze, kde často pobýval se svým otcem. V Praze také studoval a jako členu habsburské dynastie se mu dostalo toho nejlepšího vzdělání.
V roce 1908 už pobýval na zámku v Brandýse nad Labem, kde prožil celé čtyři roky. V Brandýse nad Labem také působil 7. dragounský pluk, do něhož byl Karel zařazen jako nadporučík. Zde žil běžným životem rakouského důstojníka, ke kterému patřil bujarý a nevázaný život.
V roce 1911 se ve Františkových Lázních seznámil se Zitou, tehdy devatenáctiletou dcerou vévody parmského Roberta a dcery portugalského krále Marie Antonie. I když seznámení bylo zřejmě předem připravené, jak tehdy bývalo zvykem, přesto se Karel zamiloval a brzy se oženil. Za nějakou dobu poté byl odvelen se svým dragounským plukem do Haliče.
Jeho osud výrazně změnily události v Sarajevu v roce 1914, kdy byl zavražděn následník trůnu, a tak na jeho místo postoupil právě Karel. I přesto mu nebyla přidělena žádná významná role a je poslán na štáb rakouské armády v Těšíně, kde zůstane celé dva roky. Teprve v roce 1916 dostane velení nad XX. armádním sborem na nově vzniklé italské frontě.
V listopadu 1916 se urychleně vrací do Vídně, kde na následky zápalu plic umírá 21. listopadu císař František Josef ve věku 86 let – a Karel se tak stává císařem. Bohužel pro Rakousko-Uhersko je již pozdě… Země je na tom hospodářsky velmi zle a nedokáže zásobovat miliony vojáků na frontě. Toho si je nový císař vědom a ze všech sil se pokouší najít cestu k ukončení války. Bohužel však Rakousko-Uhersko nerozhoduje samo, je závislé na Německu. Oba spojenci si však představují mír z pozice vítězů, a tak Londýn s Paříží odpoví odmítnutím. Válka pokračuje.
I monarchie se však rozpadá a Karel se snaží zabránit nevyhnutelnému. Amnestuje k smrti odsouzené české odbojáře v čele s Karlem Kramářem a obnovuje běžný politický život. Mezitím se Karel a Zita nechávají v Uhersku korunovat.
V roce 1918 se zhroutí rakouskouherská ofenzíva na italské frontě a ani německá na západní frontě na tom není lépe. Osmnáctého října přichází poslední pokus o záchranu situace. Tím je federalizační manifest, kdy každý národ měl dostat svůj spolkový stát. Netýká se však Uherska, a tak se stává nepřijatelným pro Slováky, Srby, Slovince, Chorvaty a Čechy. Ani západ v čele s USA si již monarchii nepřál. Jedenáctého listopadu tak Karel I. podepisuje abdikaci, ve které se zříká účasti na jakýchkoliv státních záležitostech, a nakonec odjíždí do švýcarského exilu.
Karlovou jedinou nadějí zůstává Uhersko, v němž se Karel I. nikdy nevzdal nároku na trůn stejně tak, jako se Maďaři nevzdali nároků na území bývalého Uherska. Tajně, s padělaným pasem, Karel vyjíždí do Maďarska. Chce tam jednat s admirálem Horthym, ale po dlouhém, odmítavém jednání Karel nedosahuje výsledků. Vrací se zpět do Švýcarska, avšak Švýcaři, pohoršeni porušením pravidel, ho již ve své zemi odmítají. Proto se se Zitou vrací zpět do Maďarska. Tam na něj čekají maďarští šlechtici a 300 vojáků připravených na pochod proti Budapešti s pokusem o převrat. Okolní státy však dávají jasně najevo, že si Karlovo dosednutí na trůn nepřejí – a tak ve vzduchu visí další válka…
22. října 1921 na vlak, v němž Karel s manželkou cestovali, na okraji Budapešti zaútočí tři stovky studentů. Velitel oddílů Karla I. místo rázného odražení útočníků jede raději vyjednávat s Horthym. Po krátkém příměří je královský pár zatčen. Nakonec jsou internováni na portugalský ostrov Madeira. V únoru 1922 za nimi přijíždí jejich sedm dětí a sloužící. Vyčerpaný a zklamaný Karel umírá ve věku pouhých 34 let 1. dubna 1923, pravděpodobně na španělskou chřipku, která ničí celou Evropu. Jeho pohřbu se účastnilo 30 tisíc lidí.
Již za pouhých jedenáct let navrhuje rakouský prezident Wilhelm Miklas Karlovo blahořečení. K tomu však došlo až za dalších 71 let. Blahořečen byl 3. října 2004. Církev uctila Karla I. za to, že svoji víru stavěl před jakékoliv politické rozhodnutí, a rovněž za skutečnost, že v období války vnímal svoji politickou roli ve snaze dosáhnout míru. Kaple, které jsou Karlovi I. zasvěceny, najdeme například ve Staré Boleslavi nebo v Branišově u Kdyně.
