Jaká jste byla jako dítě?
Na tuhle otázku by asi lépe odpověděli moji rodiče, ale nikdy si nestěžovali, tak jsem asi byla hodná holka. K tomu hodně zodpovědná a spolehlivá. V sedmi letech mi pověsili na krk klíč a s lístečkem v ruce jsem chodila pro mladší sestru do školky. Nikdy jsem nebyla obzvlášť soutěživá, zato ale ctižádostivá, tvrdohlavá a trpělivá. Od mala jsem pořádkumilovná a tím trápím své okolí dodnes. Naštěstí mám partnera, který je na pořádek stejný puntičkář. Jako holčička jsem byla dobrosrdečná, trošku lítostivá ale i urážlivá. Dodnes se to učím potlačit a snad jsem na dobré cestě. Celkově prý se mnou naši neměli žádné starosti a i pubertu jsme všichni přežili bez větších kotrmelců. I když jsme se ségrou samozřejmě taky uměly zazlobit, ale tak nějak v rámci normy a adekvátně věku.
Jaké jste měla dětství?
Krásné a mám na něj plno vzpomínek. S rodiči a ségrou jsme bydleli v panelákovém bytě 3+1, a to byste koukala, co všechno se dá zažít na pražském sídlišti. Principiálně ale všechno vycházelo z toho, že jsme flákly s taškou do kouta a prchaly ven vstříc dobrodružstvím. Jako malá jsem měla taky spoustu kroužků. Intenzivně jsem se věnovala hudbě i sportu a myslím, že i díky tomu jsem dodnes hodně společenská. Byl problém nás dostat domů, dneska je to naopak. Ale je jiná doba. Naše děti budou na své dětství také vzpomínat hezky a úplně stejně jako my. Tvrdit takové to „já bych dnes nechtěla být mladá, my měli lepší dětství…“ je hloupost. Všechno je poplatné době a ta jde holt dopředu. Oni vlastně taky chodí na hřiště, jen častěji na to virtuální než na to před domem.
Na co ráda vzpomínáte v souvislosti s dětstvím?
Na všechno. Jediné, co nás omezovalo, bylo, že jsme nemohli za hranice. S našima jsme jeli maximálně k Balatonu, do Bulharska nebo bývalé NDR. Snažili se nám to ale vynahrazovat jinak. Prázdniny jsme trávili na venkově, odkud pocházeli prarodiče a bylo tam krásně. Od první třídy jsme jezdily na tábory a ráda vzpomínám i na Orlík, kam jsme s rodiči jezdili kempovat. Večer se všichni sešli u ohně, hrálo se a zpívalo, prostě super. V zimě nás zas máma tahala na běžky, pěkně autobusem. S krosnou na zádech a s lyžemi jsme se rvaly několik kilometrů pěšky do kopce na chatu, kde jsme si samy vařily. Byla to taková dámská jízda a z dnešního pohledu pěkná řehole. Často se tomu smějeme a obdivujeme mámu, jak to bez všech těch dnešních vymožeností a možností mohla zvládat. Také jsme hodně dodržovali různé tradice, hlavně vánoční a velikonoční a to se dnes snažím předávat i svým dětem.
Kam jste se vrtla po základní škole? Jaká je vaše původní profese?
Po základní škole jsem začala studovat Obchodní akademii, i když mě to spíš táhlo k umění a humanitním oborům. Být to po revoluci, asi bych měla v rodičích větší podporu, ale tehdy nebylo moc možností a naši chtěli, abych měla jistotu a širší záběr při výběru povolání. Takže cesta k moderátorce vedla přes sekretářku, účetní, profesionální zpěvačku a televizní reportérku.
V televizi jste nakonec zakotvila. Proč zrovna zpravodajství?
Do zpravodajství, kde jsem působila dlouho jako reportérka a nedávno i jako moderátorka Našich zpráv, jsem se dostala z pořadu Prominenti, do kterého jsem nastoupila před sedmi lety. Díky skvělým kolegům jsem se v novinařině brzy zorientovala a tu práci si zamilovala. Získáte přehled napříč obory a o zajímavá setkání není nouze. Ať už jde o slavné osobnosti, politiky nebo odborníky, zkrátka lidi, kteří něco dokázali nebo mají z pohledu zpravodajství zajímavý příběh. Často se díky reportáži podaří vyřešit nějaké bezpráví, poradit lidem či zprostředkovat pomoc. Některé děkovné dopisy mám dodnes schované a stále mě hřejí u srdce.
zpravod
Jako moderátorka musíte být pohotová, reagovat na přímou otázku, musíte umět improvizovat. Jak moc těžké to pro vás bylo? Nebo nebylo?
Člověk by měl mít určitě k takové práci povahové předpoklady. Myslím, že třeba nemůže být příliš velký introvert. Ale spousta věcí se dá natrénovat. Hodně jsem se otrkala v době, kdy jsem se živila jako zpěvačka. Na pódiu bylo potřeba často improvizovat a někdy program i odmoderovat. Ale učím se stále. Vždycky se najde něco, co vás může překvapit. Přiznám se, že příliš pohotová nejsem dodnes. Jsem raději, když si můžu rozmyslet, co řeknu. V tomto smyslu je moderování zpráv snadné, protože všechno je dopředu připravené a pak už se „jen“ čte. Nedá se to srovnat s moderováním pořadů založených na diskusi. Třeba prezidentská debata, to už je skutečně vyšší dívčí. Nedávno jsem uváděla Rumburské slavnosti a moc jsem si to užila. Navíc si při takové příležitosti občas i zazpívám a rázem se všechny profese pěkně propojí. To mě baví. A teď přišla další výzva – pořad Bez cenzury, který bude, stejně jako zprávy, vysílaný živě. Diváci do něj budou moci volat a ptát se hostů na to, co je zajímá.
Co máte ráda a jak trávíte volný čas?
Miluju módu a také dobré jídlo a pití. Jsem tak trošku požitkář. Než abych snědla něco nekvalitního, raději jsem o hladu. Neznamená to ale, že si nedám třeba párek v rohlíku nebo hamburger. Musí být ale takzvaně poctivý. No vidíte, máme tady další moji vlastnost. Asi budu i trošku vybírává. Volný čas ráda trávím aktivně s přítelem nebo rodinou, ale občas potřebuji i takový ten holčičí den, jen pro sebe. Ráno si třeba zajdu na kosmetiku, pak na dobrý oběd, klidně i sama, a odpoledne se obklopím horou časopisů, naliju sklenku vína a čtu si, než přijde zbytek rodiny domů. Takových dní je ale málo. Rodina totiž vyžaduje akčnější program. Ani na cestách se ale neobejdu bez časopisů nebo knížky.
Máte děti a partnera, povíte něco o nich? Jak trávíte čas společně?
Mám celkem velkou rodinu. Vlastní děti mám dvě, dceru Moniku (8) a syna Petra (11). Otec mých dětí má ještě dceru z prvního manželství a můj současný partner Jiří má z předchozích vztahů celkem tři děti. Takže mám vlastně šest dětí. Kromě těch mých jsou už všichni dospělí a takzvaně vyletěly z hnízda. Máme ale hezké vztahy a stýkáme při různých událostech. Rádi si vyrazíme do divadla, kina nebo třeba na box a také hodně cestujeme a poznáváme nové věci. Každý měsíc vyrážíme v různém složení na výlet, ať už po Čechách nebo do zahraničí. Třeba začátek letošního roku jsme trávili hodně netradičně – na ostrově Mauricius. Být na Silvestra na party na pláži bylo opravdu velkolepé. Natolik jsme se tam naladili na teplé počasí, že už se nám pak ani nechtělo na hory. Tak jsme je letos posunuli až na březen. V dubnu jsme byli s partou na španělské řece Ebro a v květnu jsme si ve dvou udělali poznávací cestu do Španělska. Navštívili jsme Lichtenštejnsko, francouzské Saint-Tropez, Itálii a Andoru. Nemyslete si ale, že jsou to nějaké dlouhé výlety. Máme děti, práci a tak každý měsíc zmizíme maximálně na pět dní nebo prodloužený víkend. Jen Mauricius měl parametry klasické dovolené, je to hodně daleko.
Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Jakékoli, které s láskou uvaří můj drahý muž. Je výborný kuchař, ale i kdyby jen namazal chleba máslem, k nezaplacení je ten pocit, že na vás někdo myslel, než přijdete domů, chtěl vám ulehčit práci nebo prostě udělat radost.
Zdroj: týdeník Naše rodina
