Ante Pavelić se narodil 14. července 1889 v chorvatské rodině ve vesnici Bradina v Bosně severně od města Konjic v oblasti, která tehdy byla součástí turecké otomanské říše a kterou později získalo Rakousko-Uhersko. Tam navštěvoval islámskou základní školu neboli „maktab“, což ho později přivedlo k jeho nesmiřitelným protimuslimským postojům. V mládí se Pavelićova rodina přestěhovala do Záhřebu, kde Ante začal studovat práva a později působil jako advokát. Byl zapáleným bojovníkem za nezávislost Chorvatska tím, že se odtrhne od Rakouska-Uherska, jehož bylo zatím součástí.
Když skončila první světová válka, stalo se Chorvatsko součásti nově vzniklého samostatného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pavelić se proto připojil k chorvatským nacionalistům, kteří se snažili nezávislost země dosáhnout. V letech 1927 – 1929 je poslancem „Skupštiny“ (parlamentu) za nacionalistickou Stranu práva, ve které zastává také funkci sekretáře. V roce 1929 emigruje do Bulharska poté, co se v jeho vlasti král Alexandr I. Karadjordjević během politické krize chopil absolutní moci. Navenek se tato změna projevila přejmenováním dosavadního Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na Království Jugoslávie. V nepřítomnosti byl Pavelić odsouzen k smrti za podíl na protisrbských demonstracích organizovaných v Sofii.
Během svého pobytu v exilu se Ante Pavelić stává jedním ze zakladatelů ultrapravicové organizace „Ustaša“ (ustaša = tj. povstalec, vzbouřenec, rebel), která se snaží rozbít Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ustašovcům v tom tehdy pomáhala především Itálie a Maďarsko, kde byly také základny pro výcvik jejich ustašovců. V roce 1933 se ustašovci pokusili překonat Jaderské moře na motorových člunech a provést invazi na území Království Jugoslávie, což se jim ovšem nepodařilo. Dne 9. října 1934 ustašovci výrazně zasáhli do vývoje své země, když během státní návštěvy Francie spáchali úspěšný atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviće. Při tomto atentátu jedna z kulek zasáhla a usmrtila také francouzského ministra zahraničí Louise Barthou. Pavelič sám se potom pohyboval především na území Itálie.
Do Jugoslávie se Pavelić vrací až v roce 1941, kdy je království rozbito německou armádou a z Chorvatska a dalších připojených oblastí (Bosna) vzniká 10. 4. 1941 fašistický loutkový „Nezávislý stát Chorvatsko“. Jeho vrcholným představitelem (poglavnikem) se stal právě Pavelić, kterého doprovází ta nejhorší možná pověst. Ustašovský režim pod jeho vedením v té době prováděl tvrdou represi a nakonec i genocidu nechorvatského obyvatelstva, především Židů, Srbů a Romů, stejně jako antifašistů a komunistů z řad Chorvatů. Další obětí ustašovského vyvražďování byli chorvatští pravoslavní křesťané.
Zakladatelé nového státu dostali hned trojí požehnání – od Hitlera, Mussoliniho a papeže Pia XII. Teror, který Pavelić zavedl, si v ničem nezadá s hrůzou, kterou v Evropě šířili představitelé osy Berlín-Řím. Pavelić se především rozhodl rázně vyřešit „srbský problém“, když dal pravoslavným Srbům na vybranou „buď jatka, nebo křtitelnice“, čili pokud nepřestoupili na katolickou víru, čekal je koncentrační tábor. Často je však před masakrem nezachránil ani křest. Ustašovské koncentrační tábory byly co do hrůz v nich páchaných, snad ještě horší, než ty hitlerovské. Extrémní brutalitě se ustašovci nevyhýbali ani v boji se svými nepřáteli, především Titovovými partyzány a srbskými tzv. četníky, kteří jim však nezůstávali nic dlužni. Uřezávání genitálií a vydloubávání očí bylo na denním pořádku a kyblík plný vydloubaných očí nepřátel dostal Pavelić přinejmenším jednou jako dar od „svých věrných“.
Porážka Třetí říše znamenala také konec ustašovského státu a Pavelić byl opět nucen uprchnout do exilu, tentokrát před vládou Titových partyzánů, kteří zemi obsadili nakonec téměř bez boje. Přes Rakousko a Itálii se dostal až do Argentiny, kde se pokusil založit ustašovskou exilovou vládu. Za válečné zločiny byl v znovu obnovené Jugoslávii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. V té době jugoslávský soud odhadoval, že byl vinen smrtí 700 000 lidí, přičemž dnešní odhady se pohybují mezi 300 000 až 500 000 obětí. Připomeňme však i to, že Titovovým čistkám padlo po osvobození Jugoslávie za oběť asi 300 000 osob.
Dne 10. dubna 1957, v den 16. výročí vzniku ustašovského režimu v Chorvatsku, byl Pavelić v Argentině vážně zraněn při atentátu, který je často připisován jugoslávské tajné službě. O dva týdny později se vláda Argentiny rozhodla vydat Paveliće do Jugoslávie: Pavelić se opět musel začít skrývat. Po nějakou dobu přebýval na neznámém místě, až se v roce 1959 objevil ve Španělsku, kde strávil několik posledních měsíců svého života pod ochranou frankistického režimu. Zemřel 28. prosince 1959 v důsledku zranění, která utrpěl při atentátu o dva roky dříve.
Jeho milované Chorvatsko vyhlásilo svoji nezávislost až o mnoho let později, 25. června 1991, což však Jugoslávská federativní republika neuznala. Následný válečný konflikt trval až do roku 1995. V roce 2009 bylo potom přijato do NATO a roku 2013 do EU.
