Boeing 767-200, který kapitán Pearson během onoho letu číslo 143 společnosti Air Canada mířícího z Ottawy do Edmontonu pilotoval, měl smůlu hned několikrát. V první řadě udělal při jeho předletové přípravě při kontrole palivového systému a palivoměrů chybu technik, který tam navíc vůbec neměl co dělat. Piloti proto dostávali do kabiny nesprávné údaje o množství paliva v nádržích.
A za druhé, toto dopravní letadlo bylo jedno z prvních, v němž byly klasické ručičkové přístroje (tzv. budíky) nahrazeny obrazovkami – displeji, které nebyly tehdy příliš obvyklými. Stupnice byla na nich vyznačena v metrických jednotkách, tj. litrech a kilogramech, zatímco všechna ostatní letadla je měla v imperiálních (britských) jednotkách – galonech a librách. V důsledku toho bylo omylem do nádrží načerpáno místo potřebných 22 300 kg paliva jenom 22 300 liber, tj. méně než polovina. Během startu o tom ale nikdo neměl ani tušení.
Během letu, ve 20.09 hod. místního času, když letadlo se 61 pasažéry a pěti členy posádky letělo ve výši 12,5 km nad městem Red Lake v Ontariu, zazněl v kokpitu varovný signál o stavu paliva v levé nádrži. Piloti usoudili, že jde o poruchu palivového čerpadla, a raději ho vypnuli. Za chvíli se ozval druhý varovný signál, posádka se proto rozhodla nouzově přistát na 210 km vzdáleném letišti ve Winnipegu a zahájila sestup.
Pak už to šlo ráz na ráz. Levý motor zhasl a piloti se ho marně snažili znova nastartovat. Ve 20.21 hodin ve výšce 8,6 km a ještě asi 170 km před Winnipegem se ozval varovný zvukový signál „bong“ – a zhasl i druhý motor. Takový signál dosud ani jeden z pilotů nikdy neslyšel, protože selhání obou motorů se nenacvičuje ani v simulátoru. Rázem se v kabině rozhostilo doslova hrobové ticho a jen černá skříňka zaznamenala výkřik „Oh, fuck!“.
Letadlo zhasnutím motorů přišlo nejen o pohon, ale také o elektřinu, protože i tu pro letadlo vyrábějí jeho motory. Takřka všechny přístroje v kabině proto přestaly fungovat a pilotům zůstaly jen ty, které elektřinu nepotřebují – kompas, umělý horizont, rychloměr a výškoměr. Hydraulický systém ovládání řídících ploch letadla se udržel v chodu jen proto, že v případě nouze ho elektřinou zásobuje malá náporová turbína, která se v takových případech automaticky vysune z letadla.
Boeing se zhasnutými motory začal vzápětí klesat rychlostí zhruba 600 – 800 metrů za minutu, přičemž kapitán Pearson jeho rychlost udržoval odhadem na 400 km/hod. Během následujících 20 km letu boeing sestoupil o 1,5 km a bylo jasné, že do Winnipegu už nedoletí. Proto se kapitán rozhodl nouzově přistát na nedalekém vojenském letišti Gimli, kde druhý pilot náhodou kdysi sloužil. Nevěděl však, že na letišti byly mezitím některé dráhy zrušeny a přebudovány na závodní tratě pro motokáry. V den nehody se zde ještě navíc konal „rodinný den“ a závody a dráha i s okolím byla zaplněna auty a lidmi.
A drama na palubě pokračovalo. Protože bez proudu zůstala i hydraulika podvozku, musela posádka podvozek vysunout nouzově, tj. po odjištění západek ho nechat vyklopit se ven vlastní vahou. U hlavního podvozku se to podařilo, příďový podvozek však kvůli odporu vzduchu nezapadnul do správné polohy, takže po přistání se dalo očekávat, že nevydrží. Letadlo ale také ještě letělo příliš rychle na to, než aby mohlo bezpečně dosednout na zem. Obvykle se jeho rychlost před přistáním snižuje pomocí klapek a brzdících slotů, jenže ty byly bez elektřiny nefunkční. Kapitán Pearson se proto rozhodl použít manévr, který tak dobře znal z řízení větroňů – snížit rychlost letadla tak, že k přistávací dráze letadlo naletí skluzem bokem, jako by se řítilo po křídle k zemi.
A tento šílený, ale jediný možný správný manévr, vyšel. Ve 20.38 hodin už kapitán mohl navést letadlo na přistání tak, že se dotklo země asi 300 metrů před začátkem dráhy a začalo prudce brzdit. A to pouze brzdami, protože zhaslé motory nebyly schopné vyvinout při přistání obvyklý reverz, čili zpětný tah. Několik pneumatik přitom prasklo, nezajištěný přední podvozek se zcela rozpadl a nos letadla padl na zem. Naštěstí. Protože tím letadlo začalo brzdit ještě víc a po 900 nekonečných metrech se konečně zastavilo – asi 30 metrů od závodní dráhy plné lidí.
Nehoda, která původně vypadala, že skončí obrovskou tragédií, měla nakonec jen minimální následky. Několik pasažérů se lehce zranilo při evakuaci pomocí skluzavek a na přídi letadla vypukl menší požár, který byl rychle uhašen. Jinak bylo letadlo poškozeno tak málo, že po dvoudenní opravě bylo schopné přeletět do Winnipegu. A když se tento boeing po celkové opravě za několik týdnů vrátil do služby společnosti “Air Canada“, dostal přezdívku „The Gimli Glider“ – Kluzák z Gimli.
Úsměvným dovětkem bylo už jen to, že dvěma mechanikům, kteří byli vysláni na jeho opravu na letiště v Gimli autem, po cestě došel benzin…
A to ještě pořád není všechno. Dnes kapitán Pearson, už ve výslužbě, žije na farmě u Toronta s jednou z pasažérek tohoto letu, Pearl Dionovou.
