Kartuziánský řád neboli kartuziáni (lat. Ordo Cartusiensis, zkratka OCart) je katolický mnišský polopoustevnický řád založený roku 1084 svatým Brunem (pro mnichy i jeptišky) a papežem potvrzený v roce 1176. Jméno řádu a označení svých klášterů kartouza mají podle latinského názvu pohoří La Chartreuse (latinsky Cartusium) nacházejícího se severně od Grenoblu, kde sídlí první a zároveň mateřský klášter nazývaný Grande Chartreuse, Velká kartouza. Řád založil spolu se šesti společníky svatý Bruno Kolínský. Jejich oděvem se stal bílý hábit s bílým koženým řemenem, široký bílý škapulíř s kapucí a venkovní černý plášť s kapucí. Patrony řádu jsou Panna Marie a sv. Bruno. Motto kartuziánské řehole zní: „Stat crux dum volvitur orbis“ (Kříž stojí, i když se svět kymácí).
Do Čech kartuziány uvedl Jan Lucemburský (1296 – 1346) v době největšího rozmachu řádu „po příkladu některých zvěčnělých knížat, chtěje něco vykonati k stálé paměti své“. Bezprostředním podnětem k tomuto činu se pro krále zřejmě stalo úmrtí jeho milované dcera Markéty (nar. 8. 7. 1313), která náhle onemocněla a 11. července 1341 zemřela těsně před svatbou s čerstvě ovdovělým polským králem Kazimírem III.
Zakládací listinu vystavil tehdy již nejspíše slepý panovník 1. února 1342 a pro budoucí klášter s osazenstvem dvacet čtyři mnichů vykázal prostorné místo vně hradeb Prahy na levém břehu Vltavy. Na oplátku si u kartuziánů Jan Lucemburský vymínil modlitby a konání bohoslužeb za sebe a za svou rozvětvenou rodinu, Lucemburky i Přemyslovce, celkem za dvacet osob. Ve dnech, kdy konvent vzpomínal jejich památky, měl převor také přilepšit bratřím na stravě. Příjmy klášteru král zaručil tzv. nadáním, tj. majetkem, který klášteru daroval a jehož výnosy měl užívat.
V tomto případě to byl dvůr na Újezdě u Prahy s ornou půdou, zahradami a veškerým příslušenstvím oceněný na 400 kop pražských grošů a pět mlýnů na obou březích Vltavy. Na stavbu kláštera král daroval dřevo z brdských lesů a hlavně 2000 hřiven stříbra z Kutné Hory vyplacených v několika splátkách. Klášter, tedy kartouza, byl podřízen přímo panovníkovi, vyňatá z pravomoci zemských úřadů a osvobozen od všech daní a dávek.
Zánik pražského kláštera kartuziánů spadá do samého počátku husitského napadání, ničení a drancování církevních majetků. Bezprostředně po smrti krále Václava IV., odpoledne 17. 11. 1419, vytáhl zástup lidu Újezdskou branou z Prahy, vylomil klášterní vrata, vyplenil klášterní sklep a v kostele rozbil oltáře, sochy a ostatkové schránky. Mnichy pak dav dovedl na Staroměstskou radnici, kde se jich ujali konšelé a pod ochranou je nechali vyvést z rozbouřené a pro ně nebezpečné Prahy pryč. Následujícího dne, 18. listopadu 1419, někdo klášter podpálil a ten vyhořel do základů.
Ruiny klášterních budov časem zanikly téměř beze stopy, jen v rámci archeologických průzkumů byly identifikovány zbytky jeho kamenných konstrukcí na Smíchově v širokém pásu území mezi ulicemi Kartouzská a Lidická. To odpovídá kartouzské zvyklosti stavět své kláštery tak, aby v nich každý mnich mohl mít svou vlastní celu se zahrádkou.
Specialitou kartuziánů je již několik staletí výroba známého bylinného likéru „Chartreuse“ s nezaměnitelnou hořko-sladkou silně kořeněnou chutí a vůní. Jeho základem je vínovice, tj. pálenka vypálená z vinného kvasu, doplněná 130 horskými bylinami. Likér obsahující 55 % alkoholu původně vyvinul neznámý alchymista jako „elixír dlouhého života“ a přezdívá se mu také „zelený oheň.
