Válka s Llywelynem
Edward se narodil 17. června 1239 ve Westminsteru jako nejstarší syn Jindřicha III. V patnácti se stal earlem z Chesteru a získal území ve Walesu, Irsku a Francii. Následujícího roku vstoupil s přispěním svého otce do války proti Llywelynovi ap Gruffudd, princi z Gwyneddu. Později se Edward obrátil proti otci a připojil se ke svému strýci Simonovi de Montfort, který se snažil poněkud omezit moc koruny. Nicméně v květnu 1260 se Edward s otcem smířil. V bitvě u Lewes 14. května 1264 stál v čele útoku, jímž byla odtržena část de Montfortovy armády. Nerozvážně však pronásledoval prchající nepřátele. Krátce nato zaútočily hlavní de Montfortovy síly a Edward i jeho otec byli zajati. Po ročním věznění se Edwardovi podařilo uprchnout, načež Montforta porazil a osvobodil svého otce. Jindřich III., oslabený vězněním, poté přenechal vládu v zemi svému synovi.
Edward dychtil po boji a připojil se ke křížové výpravě vedené francouzským králem Ludvíkem IX. Ludvík však během tažení zemřel. Edwardovi se nepodařilo dosáhnout žádných velkých vítězství, ovšem získal pověst odvážného válečníka. Již na cestě do vlasti se v roce 1272 doslechl, že jeho otec zemřel, ale navzdory tomu ještě nějakou dobu zůstal ve Francii a do Anglie se vrátil až v srpnu 1274.
Edward reorganizoval armádu, v níž spoléhal spíše na placené profesionální válečníky než na vojáky, které mu posílali baroni. V roce 1277 vstoupil s armádou o síle 6000 mužů do Walesu. Prosekával si cestu lesy, pro pohodlnější tažení budoval silnice a přikázal stavět hrady na každém místě, kde s armádou tábořil. Lodi z přístavů řečených Cinque odřízly Velšany od dodávek obilí, které dostávali z ostrova Anglesey. V roce 1282 byl zabit velšský vůdce Llywelyn a jeho bratr David se stal následujícího roku prvním člověkem, kterého popravili tak, že jej pověsili, stáhli z kůže a rozčtvrtili. I další povstání, jež zachvátila Wales v letech 1287 a 1294, byla bezohledně potlačena.
Války se Skotskem
Roku 1290 zůstalo Skotsko bez následníka trůnu, jehož nárok by byl zcela nepochybný, a tak povolalo Edwarda, aby nástupnický spor rozhodl. Anglický král zvolil Johna de Balliol v naději, že podpoří růst anglického vlivu ve Skotsku. Ale Balliol se naopak obrátil proti Edwardovi a uzavřel spojenectví s Francií. Edward vpadl do Skotska, rychle dobyl Berwick, porazil Skoty u Dunbaru, sesadil Balliola a sám se nechal jmenovat skotským králem. Stone of Scone, Korunovační kámen, který je symbolem suverenity Skotska a sloužil jako tradiční korunovační trůn skotských králů, odvezl s sebou do Westminsteru.
V roce 1297 se Skotové vzbouřili a do čela povstání se postavil William Wallace. Po zdlouhavých bojích byl Wallace poražen, zajat a v roce 1305 jej potkala stejně krutá smrt jako jeho velšského předchůdce Davida.
Skotové se však hned následujícího roku vzbouřili znovu, tentokrát pod vedením Roberta Bruce. Edward vytáhl s vojskem, aby se s Brucem střetl, ale zemřel u Burgh-by-Sands nedaleko Carlisle ještě během tažení. Jeho poněkud méně zdatný syn Edward II. převzal otěže vlády a byl poražen v bitvě u Bannockburnu v červnu 1314; tato bitva je známa jako poslední vítězství Skotů nad Angličany. Pozůstatky Edwarda I. byly převezeny do Londýna a pohřbeny ve Westminsterském opatství.
Zdroj: Nigel Cawthorne (Největší vojevůdci v dějinách, 2006)
