Papež váhal, než udělil budoucímu císaři souhlas
Karel IV. založil klášter řádu benediktinů slovanské liturgie v Podskalí na základě privilegia papeže Klementa VI. 21. listopadu 1347 při starším kostelíku sv. Kosmy a Damiána. Papežský souhlas získal ještě jako moravský markrabě a dostalo se mu ho po jistém váhání s podmínkou, že bude jediný v říši. Klášter se díky udělování odpustků poutníkům těšil velké popularitě a jeho chrám brzy nedostačoval. Proto k němu Karel v roce 1371 založil kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi.
Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal druhý pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko (1292 ve Vlašimi – 1380 v Praze) na Velikonoční pondělí 29. března 1372, kdy se četlo evangelium o setkání vzkříšeného Krista s učedníky v Emauzích (odtud název Emauzy).
TIP: Můžete si ho prohlédnout v doprovodu průvodkyně PIS Marie Hátleové v sobotu 17. března v 11 hodin. Sraz je před vstupem do areálu z Vyšehradské ulice.
Císař chtěl vytvořit středisko slovanské vzdělanosti
Karel IV. si byl vědom politických a duchovních závazků plynoucích z faktu, že po přeslici pocházel ze starobylé slovanské dynastie Přemyslovců a také si uvědomoval jedinečnost českých zemí, coby místo společného dědictví západního latinského ritu s cyrilometodějskou tradicí východní liturgie. Chtěl vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany.
Husité klášter překvapivě nezbořili, ale naopak využili
Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili bohoslovec Petr Payne řečený Mistr Engliš (1380, Hough on Hill, Anglie – 1456 v Praze), anglický teolog a reformátor, příznivec Viklefa, který přijel na počátku husitské revoluce do Prahy a stal se „diplomatem“ husitské revoluce, a laický bratr Řehoř Krajčí (1420 – 1474 v Brandýse nad Orlicí), jedna z nejvýznamnějších osobností české reformace, který jako patron a patriarcha stál u zrodu Jednoty bratrské. (Některé prameny jej označují za synovce husitského kněze a kazatele Jana Rokycany.)
Doba katalánská, doba beuronská
Na počátku 17. století za vlády Rudolfa II. byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1611 utrpěl při vpádu pasovských vojsk, kdy jej vyplenila místní lůza. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat. Ti setrvali až do roku 1880, vystřídali je benediktinským mnichům z kláštera v Beuronu, kteří byli nuceni opustit Německo v období boje kancléře Bismarcka proti Římu.
Po vyhlášení Československa byla komunita vyhoštěna a v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. O rok později se beuronští benediktini vrátili. Z původní českoněmecké smíšené komunity se ovšem vrátili pouze mniši čeští.
V roce 1920 se převorem – administrátorem kláštera stal Arnošt Vykoukal (1879 v Žernovce u Říčan – 1942 v Dachau v Německu). Ten se snažil klášter, oslabený nuceným odchodem části mnichů, opět stabilizovat. V Emauzském klášteře začaly být slaveny bohoslužby v byzantském ritu, čímž se klášter snažil navázat na původní ideu Karla IV.
Klášter v protinacistickém odboji
Slibný rozvoj opatství přerušilo vypuknutí druhé světové války. Z komplexu kláštera vysílala na jaře 1941 několikrát vysílačka „Magda“. Tuto vysílačku obsluhovali odbojáři -radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička.
Otakar Batlička (1895 v Praze na Vinohradech – 1942 v koncentračním táboře Mauthausen v Horních Rakousích) byl český radioamatér (volací značka OK1CB), spisovatel a bojovník proti nacismu. V rané dospělosti několik let cestoval po světě. Jeho putování se stalo podkladem pro částečně autobiografické dobrodružné povídky pro mládež, které velmi úspěšně publikoval v časopise Mladý hlasatel. Ztvárnil v nich zčásti své vlastní zážitky, především do nich však s velkou volností přepsal vyprávění lidí, se kterými se setkal. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stal členem Obrany národa, pro niž jako radiotelegrafista obstarával spojení se sovětskou zpravodajskou službou NKVD, resp. s „Moskvou“.
Po návratu z cest po světě se dostal do svízelné životní situace. Neměl maturitu a těžko hledal práci. Zkoušel různá zaměstnání, nabízel se tajné policii, pojišťoval psy, také si otevřel vlastní soukromou školu boxu, kde byl instruktorem, nakonec pracoval jako řidič tramvají.
Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze, tak i na Obranu národa.
V červenci 1941 byl kostel Němci uzavřen, mniši byli z kláštera vyhnáni (klášter dále sloužil Němcům jako vojenský lazaret), opat Vykoukal byl zahuben v koncentráku, stejně jako další dva mniši a novic.
Klášter byl po náletu na Prahu prakticky zničen
Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 byl klášter i kostel silně poničeny bombardováním 8. letecké armády USAAF. Na klášter a kostel dopadly 3 ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě gotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) kostela. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Gotické budovy vyhořely až na klenby v přízemí. Opravy komplexu proběhly v první polovině 50. let dvacátého století.
Opatství má nyní jen tři mnichy
V roce 1950 byl klášter zestátněn a v 50. letech připadl Československé akademii věd. Část řeholníků tehdy odešla do Itálie, kde komunita žila v bývalém kapucínském klášteře v Norcii, který si adaptovala pro své potřeby. Do roku 1969 vedl komunitu opat Maurus Alois Verzich, OSB (1911 v Kostomlátkách – 1992 v italské Florencii), v letech 1969 až 1990 jako převor – administrátor Cyril František Stavěl, OSB (1921 v Kremnici – 1990 v Praze).
Po roce 1989 získalo zpět budovy kláštera i kostel Benediktinské opatství v Emauzích. V roce 1995, za převora Vojtěcha Engelharta, OSB (1927 v Roudnici nad Labem – 2006 v Praze) byla ukončena jedna etapa rekonstrukce kláštera. V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, a první mše se konala symbolicky na velikonoční pondělí. V současné době patří k emauzskému opatství tři mniši. V roce 2016 se převorem – administrátorem stal P. Augustin Gazda, OSB z Rajhradského kláštera. V roce následujícím pak byl rekonstruován rajský dvůr a letos začala revitalizace klášterní zahrady.
Na počátku bylo pohanské pohřebiště na Slovanském vrchu, pak kostelík svatých mučedníků
Klášter, zbudovaný na skalnatém pahorku u bývalého farního kostela sv. Kosmy a Damiána, byl součástí Karlova urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského. Byl koncipován jako součást systému církevních staveb, které v půdorysu města tvoří kříž.
Areál kláštera zahrnuje konventní chrám, jižně přiléhající kvadraturu s rajským dvorem, na západ od ní komplex novějších budov z 1. poloviny 19. a ze 30. let 20. století.
Patří do něj i kaple sv. Kosmy a Damiána, raně barokní kostel, dnes sloužící jako řeckokatolický chrám. Původně římskokatolický svatostánek sloužil jako farní kostel někdejší samostatné obce Podskalí. Původní zdejší románský kostelík je poprvé zmiňován již v roce 1178, kdy je uváděn jako farní. Podle kroniky měl kostelík s oblibou navštěvovat již kníže Václav, když mířil na Vyšehrad.
Císař dal klášteru k dispozici své dvorní malíře
Na stavbě gotického trojlodního kostela a kláštera se podílela Karlova dvorská huť. Ambit kláštera byl v 60. letech 14. století vyzdoben cyklem 85 nástěnných gotických maleb. Autory maleb byli Mistr emauzského cyklu (jehož jméno není známo), dále dvorní malíř císaře Karla IV. Mikuláš Wurmser ze Štrasburku (1298 ve francouzském Štrasburku – 1367 v Praze) a Mistr Oswald. V 17. a 18. století byly stavby barokizovány a chrámu přibyly dvě raně barokní věže. V letech 1880-90 areál přestavěli beuronští benediktini do novogotické podoby. V letech 1929–1930 zahájili úpravu části komplexu podle projektu architekta Bohumila Hübschmanna (1878 v Praze – 1961 tamtéž).)
Křídla se zlatými hroty vymyslel Le Corbusierův obdivovatel F. M. Černý
Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 1953–1954 k rekonstrukci kleneb. Podle projektu architekta Františka Marii Černého (1903 v Praze – 1978 tamtéž), žáka Janáka a Gočára a obdivovatele švýcarského architekta Le Corbusiera, byl v letech 1964-68 opraven kostel a pobořené věže nahradila známá betonová křídla s pozlacenými hroty.
Nový oltář, vysvěcený v roce 2003, byl vyroben podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka.
Karel Stádník (1924 v Třemošné – 2011 v Praze) byl český sochař a restaurátor, který zároveň působil v oficiální i podzemní římskokatolické církvi jako jáhen.
Studoval na pražské AVU u prof. Otakara Španiela (absolvoval 1949). Na jáhna byl vysvěcen tajně kardinálem Joachimem Meisnerem v listopadu 1984 v Berlíně, a to jako vůbec první trvalý jáhen v Čechách. V této funkci působil v kostelích na Velízu – Kublově a v Praskolesích.Profesní kariéru začal restaurátorskými pracemi, které se mu posléze staly hlavním zdrojem obživy. Věnoval se výhradně sakrálnímu umění, restaurování gotických a barokních plastik a volné tvorbě. Vytvořil několik plastik křížových cest, z nichž zejména ta v Praze na Lhotce je unikátní. Jeho oltářní stoly najdeme u sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, u sv. Havla, u sv. Markéty v Břevnově.
