Od kazatelství k malířství
Narodil se v roce 1853 jako Vincent Willem van Gogh. Jeho otec byl farářem, strýcové obchodovali s obrazy. A právě u nich našel v šestnácti letech uplatnění. Práce se mu dařila, ale rozchod s milovanou dívkou jím tak hluboce otřásl, že ztratil motivaci i k práci, ze které jej později vyhodili. Vrátil se tedy k otcovskému vzoru a rozhodl se šířit Bibli. Zkusil studium na teologické fakultě i kurz pro lidové kazatele, aby posléze získal kazatelské místo mezi nejchudšími horníky. Dobrovolně sdílel jejich bídu – žil v chatrči a spal na slámě. Ale i odtud ho nakonec vyhodili.
Vincent se tedy vrátil domů s novým rozhodnutím: bude se věnovat malování. Konečně správná volba – objevil v sobě totiž naprosto nečekaný talent. Po několika letech tréninku se dokonce vyrovnal starým holandským mistrům. V té chvíli se rozhodl odejít za svým bratrem Theem, pracovitým galeristou, do Paříže, kde se seznámil s impresionismem. Zatoužil po kolektivním pojetí umění a snažil se založit sdružení avantgardních malířů. Po neúspěchu ale propadl melancholii, začal pít, a nakonec prchl za sluncem do jižní Francie.
Boj s duševní nemocí
Van Gogh maloval jako o život a těšil se, až za ním přijede jeho přítel Gauguin. Společný život dvou velkých malířů však příliš nefungoval. Vincentovo duševní vypětí (snad ovlivněné chronickým úpalem z pravidelné práce na slunci) se radikálně zhoršilo a van Gogh nejprve napadl Gauguina a posléze si sám při nervovém záchvatu uřízl ucho. Následoval pobyt v ústavu pro duševně choré.
Ani v léčebně nepřestal malovat. Těžké záchvaty depresí, zoufalství, bolesti a halucinací střídaly měsíce klidu, kdy mohl pracovat, a v těch chvílích van Gogh nezahálel. V ústavu strávil rok a dva týdny a za tu dobu namaloval na sto padesát obrazů a desítky dalších kreseb. Nervové záchvaty se mu ale stále vracely a rychle vyčerpávaly jeho fyzické i psychické síly. Při jedné atace se dokonce pokusil sníst své barvy. Nakonec z léčebny na vlastní žádost odešel a v Auvers nedaleko Paříže našel svůj poslední domov. Toužil ještě malovat, ale jeho deprese byly příliš silné. Už nemohl dál, jako jediné východisko se mu jevila smrt.
Sbohem krutému životu
K dobrovolné cestě na onen svět měl van Goghovi pomoci revolver. Zoufalý muž uchopil zbraň a vystřelil. Přestože mířil na srdce, netrefil se. Raněný se ještě dovlekl domů, kde si vzal dýmku a celou noc kouřil. Druhý den přijel bratr, aby se pokusil o Vincentovu záchranu, ale jeden z největších malířů všech dob už nechtěl žít a o den později zemřel v bratrově náruči. V pouhých 37 letech.
Příčina géniova šílenství
Po celé dvacáté století se budou psychiatři přít, jaká byla příčina van Goghova šílenství. Nejčastěji se objevuje podezření na schizofrenii, maniodepresivní psychózu či otravu malířskými barvami, občas se mluví také o epilepsii. Jisté však je, že na jeho psychickém stavu se těžce podepsal i „nezdravý“ bohémský životní styl, podpořený nedostatečnou výživou, neustálým přepracováváním a nadměrnou konzumací alkoholu, především absintu.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
