Tak nějak mohl uvažovat dočasný velitel obrany Vídně, Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Jeho nadřízený, hrabě Starhemberg, ležel s poraněním hlavy a s úplavicí v horečkách, a na pana Kaplíře padla veškerá tíha a odpovědnost za hlavní město monarchie. Padla na bedra starému muži. Sedmdesát dva let je důchodový věk i pro generála. Pár tisíc vojáků za hradbami a před nimi čtvrt milionu nepřátel. Ničí a pálí celé okolí. Ale i jim dochází trpělivost. Přísuny potravin váznou, není divu, vyžrali celé okolí jako kobylky a vzdálenosti se prodlužují.
Jistě si nyní řeknete, to jméno mi něco připomíná. Napovím vám. Dědeček pana Zdeňka byl popraven, před šedesáti lety, za rebelii proti Habsburkům. A jeho vnuk nyní zachraňuje tytéž Habsburky, kteří kdysi donutili rodinu k emigraci a zkonfiskovali veškerý majetek. Život se někdy točí v prapodivných kruzích. Služba u nizozemských generálních stavů. Potom návrat se Sasy do Čech, v roce 1631. Pan Zdeněk se účastnil slavnostního sejmutí lebek českých pánů, ze Staroměstské mostecké věže, i jejich okázalého pohřbu. Jistě držel v rukou i lebku svého děda.
Následovala pětiletá služba ve švédské armádě. Existuje doklad, že působil v Litoměřicích jako major kyrysnického pluku. Když se k smrti upil jeho nadřízený, generál Banér, rozhodl se převléknout kabát. Tehdy běžná praxe. Využil generální amnestie císaře Ferdinanda III. a konvertoval ke katolicismu. Z čistě pragmatických důvodů. Jeho vojenská hvězda začala strmě stoupat. Nutno přiznat, že zaslouženě. Byl to dobrý voják a císař, který měl rád uniformy, se milostivě usmíval. Později se mu podařilo dokonce získat zpět konfiskovaný majetek po rodičích i prarodičích. Měl významný podíl na úspěšné obraně Vídně v roce 1683, za kterou byl povýšen do hodnosti polního maršála.
Zdeněk Kaplíř zemřel ve Vídni, 6. 10. 1686. Byl pohřben Milešově, v kostele sv. Antonína Paduánského, který sám nechal vybudovat. Jistě půjdete kolem, až se vypravíte na nejvyšší horu Českého středohoří. Pan Kaplíř není dodnes zapomenut. Každého dvanáctého září navštěvuje tento kostelík rakouský velvyslanec, aby na náhrobní kámen Zdeňka Kaplíře položil věnec, jako výraz vděčnosti.
A jak to tehdy u Vídně vlastně dopadlo? Dobře, jak jinak. Pomoc dorazila na poslední chvíli. Dělostřelectvo polského krále Jana III. Sobieského, rozmetalo z vrcholu Kahlenbergu osmanský tábor na padrť. Zbytek už zařídili jeho jezdci s andělskými křídly. Křesťanská Evropa byla zachráněna. A Kara Mustafa? Tomu sultán poslal hedvábnou šňůru.
