Po 22 let, kdy byl náčelníkem, vedl Te Rauparaha své válečníky do divokých bitev s ostatními domorodými kmeny na severní části Jižního ostrova a jižní části Severního ostrova. K jednomu z takových střetů došlo, když v roce 1821 příslušníci kmene Waikato narušili rybářské území kmene Ngati-Toa na severozápadním pobřeží Severního ostrova. Te Rauparaha se svým kmenem v odvetě zaútočil na vesnici kmene Waikato a při tomto útoku zabili a později snědli dva jeho náčelníky.
Kmen Waikato potom připravil na kmen Ngati-Toa velký útok, ale jeho náčelník Te Rauparaha ještě před tímto útokem se svými lidmi včas uprchl a po dlouhé cestě je dovedl na ostrov Kapiti poblíž západního pobřeží Severního ostrova, který se pro ně stal na určitou dobu dobrým útočištěm.
Až v roce 1824 je tam napadla skupina 2000 až 3000 válečníků pocházejících z několika kmenů s cílem ostrov Kapiti obsadit. K ostrovu se jejich válečné kánoe přiblížily pod rouškou tmy a následující bitva skončila drtivou a krvavou porážkou útočníků, kteří byli po vylodění znevýhodněni obtížným terénem, nepříznivým počasím a nejednotným velením svých náčelníků. Tímto rozhodným vítězství Te Rauparahu a jeho kmen Ngāti Toa ovládli nyní již bezpečně ostrov Kapiti a protilehlou část Severního ostrova.
V té době byly také v této oblasti zřízeny bělošské velrybářské stanice, a to s vřelým souhlasem náčelníka Te Rauparahy a za spoluúčastí mnoha Maorů, přičemž některé domorodky se dokonce za velrybáře provdaly. Marové si tímto spojenectvím s bělochy pomohli k palným zbraním, mušketám, a ty kmeny, které je měly, tak získaly nad ostatními rozhodující převahu.
Počátkem 30. let 19. století náčelník Te Rauparaha zvítězil i díky svým mušketám v bitvě nad kmenem Rangitane a získal tak kontrolu nad dalším územím. Dále pak provdal svoji dceru „Te Rongo“ za velrybářského kapitána Johna Williama Dundase Blenkinsopa a prodal mu pozemek na zřízení velrybářské stanice. Také pochopil, o kolik jsou lodě bílých mužů lepší než maorské kánoe a ke svému dalšímu výpadu si najal brigu (dvoustěžňovou plachetnici) „Elizabeth“ kapitána Johna Stewarta, aby ho s přibližně 100 bojovníky dopravil do přístavu Akaroa na pobřeží Severního ostrova.
Cílem Te Rauparahy tentokrát bylo přepadnout kmen Ngai Tahu. Ukryl se se svými lidmi v podpalubí a když na pozvání kapitána vstoupili náčelník kmene Ngai Tahu se ženou a dcerou na palubu lodi, Te Rauparahovi bojovníci je zajali a jejich lidi na palubě pobili. Během překvapivého přistání příští den ráno na pevnině potom Te Rauparaha se svými muži pobil několik set nepřátelských bojovníků, nějaké zajal a zavelel k odjezdu zpět na svůj ostrov Kapiti. Zajatý náčelník během této cesty uškrtil svou vlastní dceru, čímž ji nepochybně zachránil před předpokládaným sexuálním zneužíváním. Te Rauparahu se ale proto tak rozzuřil, že po připlutí na Kapiti nechal všechny své zajatce i náčelnický pár zabít a náčelníka před smrtí dlouho mučit.
V posledních letech života Te Rauparahy došlo v jeho vlasti k těm nejdramatičtějším změnám. 16. října 1839 připlula na Jižní ostrov výprava Novozélandské společnosti pod velením plukovníka Williama Wakefielda se záměrem zakoupit tam obrovské území, kde mělo vzniknout trvalé evropské osídlení. Te Rauparaha kapitánovi prodal nějaké pozemky v oblasti, která se později stala známou jako Nelson a Golden Bay.
Svůj zájem o zjevně úspěšnější kulturu bílých přistěhovalců projevil také tím, že požádal o vyslání misionářů, kteří již v listopadu téhož roku na ostrově Kapiti založili anglikánskou misii. Sám také s oblibou nosil evropskou námořní uniformu. Po podepsání dalších smluv však začal být Te Rauparaha silně znepokojený přívalem anglických osadníků a odmítal jim prodat další pozemky. Není ale jisté, zda vůbec správně porozuměl obsahu už své první smlouvy s bělochy. V každém případě nyní došlo k prvním střetům mezi britskou armádou a domorodci, které se vlekly několik let.
V květnu 1846 se štěstí přiklonilo na stranu kolonizátorů, Te Rauparaha byl v boji zajat a vsazen do vězení. Za dva roky byl ale propuštěn kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu a stáří – podle všeho mu táhlo na osmdesátku – a mohl se vrátit ke svému lidu. Z jeho podnětu se potom roku 1848 začal stavět křesťanský kostel nazvaný Rangiātea Church, dnes nejstarší maorský kostel na Novém Zélandě, který je pozoruhodný spojením maorských a anglických prvků stavby. Původní stavba byla dokončena v roce 1851 a Te Rauparaha se už dostavění kostela nedožil. Zemřel 27. listopadu 1849.
Kostel v roce 1995 shořel při požáru úmyslně založeném žhářem. Během 8 let byl obnoven a jeho interiér rekonstruován podle vyobrazení na tzv. čajové utěrce pocházející z roku, kdy byl kostel dostavěn. Čajová utěrka je specifickým kusem stolního textilu vyrobeným z měkkého materiálu – ze lnu, bavlny nebo jejích směsi a slouží k šetrnému utírání drahého porcelánu po umytí nebo se omotává kolem čajové konvice, aby čaj zůstal déle teplý. Také zachycuje případné kapky při nalévání čaje a chrání před popálením při manipulaci s horkou konvicí.
