V Praze jste od roku 1996. Odkud přesně jste a proč jste se přestěhoval právě do Prahy?
Jsem z Ruska, z místa, které se jmenuje Mordovia. Místní obyvatelé patří do ugro-finské skupiny. V Praze jsem měl známou a její kamarádka vlastnila galerii v Jilské ulici. Když viděla moje obrazy, navrhla mi, abych tu udělal výstavu. V té době v Rusku, po rozpadu Sovětského svazu, vládl chaos. Pro Evropu bylo dobré, že přišel Gorbačov a Jelcin, ale v Rusku byla pořád válka. Bylo to strašné. Měl jsem malého syna a bál jsem se o něj. Takže jsem byl rád, že vystavuji v Evropě a zároveň jsem si myslel, že to tu bude pro mou rodinu bezpečnější.
Kde konkrétně bydlíte a jak se vám tam líbí?
V Praze 5, ve Stodůlkách. Kdybych bydlel někde za Prahou, měl tam dům a mohl pracovat venku, to by bylo určitě lepší. Jsem zvyklý celý život pracovat doma, žijeme obyčejně, jak říkají Češi, „v králíkárně“. Pro mojí práci jsou důležité hlavně moje myšlenky a nápady, takže mi moc nezáleží na tom, kde a jak bydlím. Pro mě je důležité, abych zvládal umění, které mám uvnitř hlavy.
Jste samouk, jak jste se naučil takhle malovat?
Hodně jsem si prohlížel knihy o umění, pořád jsem se zajímal o nejrůznější malíře, ruské i zahraniční. Už od dětství, celý život. Je to složité vysvětlit, je to určitá malířská intuice. Malířství je pro mě nástroj, který mi pomáhá vyjadřovat své myšlenky, názory a životní filozofii. Někteří lidé se vyjadřují skrze hudbu nebo jiné zájmy. A já už od dětství cítil, že se mohu realizovat malířstvím a barvami.
Vy jste zároveň i profesorem malířství. Kde učíte?
Neučím. To je na výtvarné akademii v Milánu. Jeden znám, který měl v roce 1998 v Praze výstavu, mi nabídl, abych se stal čestným profesorem na jejich akademie. Neberu to příliš vážně. Všechny tyto oficiální věci jsou určitě důležité k tomu, aby člověka uznávali, aby mu z toho plynuly nějaké výhody, aby měl třeba ateliér a vše, co k tomu patří, ale pro mě je prvořadé převést na plátno svoje představy. Vše ostatní je dárek od Boha navíc. Tato označení profesor nebo dobrý či špatný výtvarník… pro mě je důležité, co cítím uvnitř, tu vnitřní sílu, kterou můžeme nazvat intuicí. Člověk někdy nerozumí, proč se chová, jak se chová nebo cítí, proč tohle miluje a tamto nenávidí. Stejně tak je mi malířství z nějakého důvodu dáno, aby rozkrylo můj vnitřní potenciál. Pro mě i pro mnohé další.
Když jsem viděla vaše obrazy, napadlo mě, že jste nějaký reinkarnovaný středověký mistr. Věříte na reinkarnaci?
Určitě. Víte, vždy jsem člověka vnímal jako ledovec. Ten má nahoře malou část, a větší část je pod vodou a není vidět. Stejně tak člověk, jeho život je jenom ta malá viditelná část pro ostatní. Ale to co prožívá uvnitř, jeho vítězství i prohry, to je ostatním neviditelné. A když člověk umírá, tak k čemu byly všechny ty prožitky a emoce? Na co mu byly vztahy k mámě, k ženě, k rodině, k přírodě, proč miloval a nenáviděl, pokud bychom byli jen opicemi? To nedává smysl. Pokud bychom byli jen opicemi, nepotřebovali bychom poezii ani malířství, jen bychom jedli a spali a pářili se. Nedívali bychom se na hvězdy, nebyly bychom unešení poezií, cítili bychom jen vůni jídla, možná ještě vůni jeden druhého a třeba nebezpečí. Tím by byl člověk omezen. Člověk je nesmrtelný tím, co prožívá sám v sobě, jaký má vztah ke světu, k lidem a k práci, co vlastně dělá. Tyto vnitřní stavy s námi, místo fyzických věcí, které si s sebou nevezmeme – jdou s námi pořád.
Patříte ke škole takzvaného eurosurrealismu, jak byste ji definoval?
K ruské malířské tradici surrealismus nepatří, to je západní koncepce. Prakticky všechny tyto –ismy k nám přišly z Evropy. Proto jsem to nazval eurosurrealismus nebo eurorealismus, protože moje koncepce nebo vjemy jsem přijímal většinou od západních výtvarníků a také západní kultury.
Na rozdíl od představy bohémského umělce jste velice ukázněný – nekouříte, nepijete a jenom malujete…
Já bych to třeba i rád dělal, ale… když jsem byl mladý, tak jsem ještě mohl něco vypít a zkoušel jsem i kouřit, ale potom mě vždycky strašně bolela hlava. A když mě bolí hlava, nemůžu pracovat. A všeho, co mi brání v práci, se kategoricky zříkám. Nepřijímám to. To je prostě jen racionální úvaha.
Co chcete svými obrazy říct?
V žádném případě nechci moralizovat nebo říkat, že všichni jsou špatní a musí být dobří. To jsou soukromé věci. V pravoslavném náboženství je takové rčení: „Zachraň se sám a zachráníš celý svět.“ To je asi nejpřesnější vyjádření, proč to dělám. Moje obrazy, moje umění, moje malířství, to je moje odpověď na otázky, které pokládám sobě, ne světu.
Často se v nich objevuje téma post-apokalypsy. Co vás na ní tak fascinuje?
Jako každý křesťan čekám apokalypsu (smích). Víte, že v písmu je psáno, že to bude nový svět. Zůstanou jen ti, kteří si zaslouží ten nový svět získat, a hříšníci shoří. Já jako křesťan doufám, že budeme všichni spaseni. Pán je milostivý, proto je člověku pořád potřeba připomínat to, že apokalypse, i když nikdo neví, kdy bude, neujde. A to apokalypse jak pro samotného člověka, tak také pro celý svět. Myslím, že v malířství i poezii je normální, když se člověk zamýšlí nad tím, proč a jak žije. Pro mě je v malířství nebo v umění důležitá hloubka. Současný svět tuto hloubku ztrácí a považuje ji za zbytečnou, vše je stále povrchnější. Proto se lidé stávají slabými a nemohou tu hloubku poznat a uvidět ji.
V Čechách možná příliš známý nejste ale ve světovém malířství jste pojem. Jaký nejdražší obraz jste prodal? Když si čtenáři přečtou, že jste prodal obraz třeba za 10 milionů euro, tak si řeknou, že jste asi vážně dobrý.
Kdybych prodal obraz za 10 milionů euro, tak bych asi nebydlel v králíkárně (smích). Jeden z mých nejdražších obrazů se prodal na londýnské aukci za 28 tisíc liber. A také v Kalifornii v galerii se prodal jeden můj obraz za 100 tisíc dolarů.
Máte ještě nějaký umělecký sen, který byste si chtěl splnit?
Mám plnou hlavu nápadů. Kdybych z toho stihl namalovat alespoň půlku, tak bych byl rád.
Koho považujete za nejvýznamnější malíře minulosti a současnosti? Kdo je pro vás vzor?
Určitě Leonardo, Dalí, Ernst Fuchs. Také je pro mě hodně důležitý polský malíř Zdzisław Beksiński. V malířství pro mě technika, jestli je to dobře namalované nebo ne, není tak podstatná. Hlavní je pro mě emocionální náboj obrazu. Já ho cítím. Proto o malířích, kteří nejsou možná takoví umělci technicky, ale jsou fantastičtí umělci emocionálně, říkám, že jsou dokonalí.
Teď trošku odbočíme od umění. Stíháte sledovat i co se děje kolem, politiku nebo třeba koronavirus?
Celý život mám režim, jako by byl koronavirus, protože pořád sedím doma. Proto tak špatně mluvím česky a stydím se za to. Jenom pořád maluji a málo mluvím s kamarády, přitom mám hodně kamarádů Čechů. Když jsem přijel, tak to vypadalo trochu líp, ale teď možná posledních deset let, tak všechny ty koncepce, které mám v hlavě, chci namalovat a nemám čas na nic jiného. Manželka už mluví dobře a syn tu chodí do školy od první třídy, pro něj je čeština jako první jazyk. Mně se v Čechách moc líbí a hodně mě to tu inspirovalo. Když jsem začal malovat, tak to bylo trošku primitivní, ale když jsem začal bydlet v České republice, tak pro mě jako pro malíře byla hodně důležitá určitá vnitřní svoboda. Vstřebával jsem hodně věcí, které tady byly a které jsem neměl tam. Jsem vděčný Bohu a osudu, že jsem měl a mám možnost pracovat tady. I když si myslím, že se stejně budu vracet Ruska, jen ještě nevím kdy. Ne proto, že by mi tu bylo špatně, ale čím jsem starší, tím víc se chci vrátit. A jak jsem říkal, odjeli jsme v 90. letech, kdy to byl pro celý svět nástup demokracie a všichni se radovali, ale u nás v Rusku to byly hrozné časy. Proto taky Gorbačova a Jelcina u nás všichni proklínají, mnoho lidí zemřelo v bojích, v mém městě, v době, kdy se syn učil v první třídě, tak za tři měsíce bandité zabili 50 lidí. My jsme právě před touhle „divokou“ ruskou demokracií odjeli do Čech po revoluci, která proběhla velice rozumně, což se v Rusku nikdy nestalo. Teď jezdím jednou až dvakrát ročně do Ruska a vidím, jak je moje město celé nově postavené. Nepamatuji, že by byl někdy tak hezký.
Asi musel národ ještě trošku trpět, aby mohl srovnávat, že dnes není v Rusku hůř než například v Čechách nebo v Evropě. A možná i lépe, protože u nás nemáme běžence, jak jim říkáte, například z Afriky. Není tam tolik cizinců jako v Evropě. Samozřejmě v Rusku jsou i muslimové, i křesťané, ti tam ale žijí po staletí spolu. Nikdy to u nás nebylo tak, jak je to teď třeba v Belgii nebo ve Francii. A nedej Bože, aby něco takového bylo i v Česku. Jestli bude, tak půjdu bojovat za Českou republiku. Vždyť já už jsem v Čechách prožil víc života než v Rusku. I když pořádně neumím česky, tak už jsem mentálně určitě už na polovinu Čech. Moc se mi také líbí dívat se na české filmy, mám moc rád staré filmy. V Rusku je divadlo postaveno na trošku jiné koncepci. Když se dívám na herce, nebyl jsem v Čechách tolikrát v divadle, ale třeba v českých filmech, tak je to hodně blízko realitě. Je to velmi přirozené. I podmínky, ve kterých se hrdina nachází. To se mi moc líbí. U nás je to trošku teatrálnější, přehnanější. Samozřejmě kromě klasiky. Prostě česká kultura – pokud něčemu nerozumím jazykově – tak to velmi silně cítím. To je asi jeden z faktorů, proč je mi tu tak dobře. Protože němčina by mě například dráždila. A jelikož jsme Slované, a u vás byl silný vliv Evropy, tak tady dostávám velmi silně to, co nemohu dostat tam, protože tam je víc Asie. Tady skrze slovanskou kulturu dostávám tu Evropu, která mě neleká, kterou přijímám a která se mi líbí. Zejména proto jsem se zde realizoval jako výtvarník.
Vaše manželka i syn vám často stojí modelem. Co vlastně dělají?
Syn dokončil rakouské gymnázium tady v Praze a potom studoval vysokou ekonomickou školu ve Vídni. Jako koníček hraje v české rockové skupině Czechpoint na baskytaru. A manželka, když jsme měli galerii, tak tam všechno zařizovala, všechny organizační a ekonomické věci. Teď mi také pomáhá a ještě do toho šije taneční šaty.
Co byste si teď nejvíc přál?
Určitě bych nechtěl, aby byla válka nebo nějaká choroba, jako je teď. Chtěl bych, aby lidi byli trošku subtilnější a duchovně schopní vidět harmonii a štěstí, které nám dal Bůh. Předtím jsme spolu mluvili o tom, že ten moderní život ztratil tu hloubku a člověk čas a možnost tu hloubku uvidět. A já bych chtěl, aby ji každý tu možnost měl. A cítit přírodu a Boha v sobě. Kdyby to každý cítil, tak bychom všichni žili v ráji.
Viktor Safonkin
* 22.8.1967, v Mordovii v Rusku
Je ženatý, má jednoho syna
Vystudoval automobilové strojírenství
Líbí se mu hudba, kdyby měl ještě jeden život, hrál by počítačové hry, protože ho zajímá design světa v nich. A ještě v jednom životě by byl modelářem – aut, domů, stromů i krajinek.
Safonkinův koncept MECHANICKÉ DUŠE
„Člověk zmizí, je vytlačen z vesmíru, je vymazán z uměleckých děl, opouští náboženství a zůstává pouze biomasou s primitivními potřebami. Světu vládne prázdnota, člověk je v moderní společnosti úplně sám. Megacity, vroucí energie undergroundu, rušný společenský život neřeší problém emocionální deprese a negativní euforie. Máme příležitost komunikovat prostřednictvím gadgetů, najít na sociálních sítích komunity podle svých zájmů, témat a příležitostí, které stimulují jakékoli zájmy – intelektuální, duchovní nebo ty nejdeviantnější. Zároveň je ale moderní člověk kosmicky osamělý, neuspokojený a zakomplexovaný. Jeho představy o světě a vztazích jsou stále více virtuální, je v něm hrdinou, který žije stovky životů. V těchto světech lze vyhrát bez bolesti a ztráty, můžeme milovat bez jakékoli odpovědnosti, protože je to také virtuální. Realita pro nás není pohodlná – deprimuje nás a otravuje svou nesterilností a náročností, svou přirozeností a konečností…“
