Poznáváte? Ne, nebojte se, nečtete žádnou brakovou literaturu. Žádný rodokaps, který by vám přísný učitel zabavil, aby jej sám mohl číst o přestávce v kabinetě. Šejku Peterko, kde máte třetí díl Žlutého ďábla? Ale zpět od filmové klasiky, k tomuto drsnému zálesákovi. Poprvé se s ním mohli lidé setkat v časopise již před sto lety. Přesněji, v roce 1912. Kreslený, komiksový příběh, se však netýkal Divokého západu. Byl to sci-fi příběh o muži, který se působením záhadné síly ocitl na Marsu, kde prožil spousty nejrůznějších dobrodružství. V prostředí prapodivných bytostí, i uhrančivé krásky, která tomuto muži, zázračných schopností, ráda podlehne. A ne kdejaké krásky. Žádná žena z lidu, nýbrž samotná princezna, Dejah Thoris.
Tehdy jsem to opravdu hltal. Ano, na konci šedesátých let, v časopisu ABC. Ve svých třinácti letech jsem pochopitelně nic nevěděl o tom, co je to komiks, ale Tarzana a Johna Cartera jsem znal. Toho druhého lépe. Oba hrdinové jsou totiž od stejného autora, amerického spisovatele Edgara Riceho Burroughese. Jeho fiktivní, marsovský svět Barsoom, oslovil několik generací. Dokonce i Ray Bradbury vysekl autorovi poklonu s tím, že ho popisy Rudé planety inspirovali ke klasice všech klasik, Marťanské kronice. Nevím, zda posmrtně, protože tato kniha vyšla v roce 1950. V témže roce, kdy duchovní otec legendárních komiksů zemřel.
I přes svoji takřka nekonečnou fantazii však autor nezapomínal na některé základní fyzikální poučky, které mu pomohly z Cartera vytvořit marsovského supermana. Jeho neuvěřitelné fyzické schopnosti nejsou zázrakem, ale naprosto logickou skutečností. Naše svaly jsou projektovány k životu na Zemi, planetě s třikrát vyšší přitažlivou silou, než má planeta Mars. Na této planetě by stokilový člověk vážil jako desetiletý kluk, ale svalová síla dospělého muže by mu zůstala. Tedy, pokud by ji nezanedbával. Neměl by problém zpacifikovat několik Marťanů najednou. Má ale i nevýhody. Člověk, který se v budoucnu na Marsu narodí, už bude mít sílu uzpůsobenou této planetě, a na Zemi by mu nohy ztěžkly jako po dlouhé nemoci.
Edgar Rice Burroughs se narodil v Chicagu, v roce 1875. Toužil po vojenské kariéře, ale na akademii ve West Pointu nebyl přijat, což bylo pro literaturu přínosem. Zlobilo ho srdce a lékaři byli proti. Ani dráha kovboje, kdy byl vážně zraněn, ani práce v dolech, kterou odnesl těžkým zápalem plic, nebyla to pravé. Jako kdyby ho karma chtěla dotlačit k psacímu stolu a také se jí to podařilo. Za čtyřicet let své spisovatelské dráhy napsal šest desítek dobrodružných románů, od legendárního Tarzana, přes sci fi i fantasy. Jeho příběhy vyšly i knižně a samozřejmě i v češtině a to ještě před druhou světovou válkou. Nejen příběhy z Marsu, ale i ze světa v hlubinách naší planety. Sedmidílný příběh Pellucidar, svět lidí, sloužících ptakoještěrům. Možná si nyní vzpomenete na stejně napínavé knihy ruského spisovatele Vladimíra Obručeva, Plutonie (1915) a Sannikovova země.(1926) Oba autoři, vlastně téměř vrstevníci, napsali tato svá díla inspirováni svým velkým, francouzským vzorem, Julesem Vernem. Edgar Rice Burroughs zemřel 19. 3. 1950. Jeho jménem byl pojmenován jeden z marsovských kráterů na jižní polokouli. A ne ledajaký, má průměr přes sto kilometrů. Zcela zaslouženě. Pan spisovatel má pevný bod i na této planetě.
