Je jasné, že způsob života na osmanském dvoře byl plný intrik a nebezpečí, a to vše jistě zanechávalo stopy na psychice panovníka. Muradovi jistě na vyrovnanosti nepřidalo ani to, že žádný z jeho synů nepřežil období dětství.
Když si v prvních šesti letech vlády Murada IV. jeho matka Kösem dopisovala s mnoha velkovezíry, byla prý již tehdy znepokojena zdravotním stavem svého syna. V té době byl sultán neustále vystaven hrozbě, že bude zavražděn svými janičáry, kteří byli neovladatelní. Janičáři byli pohoršeni, že jim nebylo zvýšeno služné. Situaci nepřidala ani skutečnost, že když byl velkovezír na tažení, přecházela moc do rukou čtyř sultánových švagrů, kteří jen zvyšovali napětí a násilí.
V té době Murad již zcela zanedbával své povinnosti, oddával se hýření a choval se ostudně na veřejnosti. To uvrhlo říši na pokraj zhroucení.
K jistému dočasnému zlepšení přiměl sultána v roce 1631 úder blesku, který ho málem zabil, a on se na nějaký čas zdržel pití a svých výstřelků, a to jako výraz díků, že Bůh ušetřil jeho život.
Téhož roku se vzbouřili janičáři a hrozili, že Murada svrhnou a na trůn dosadí jeho bratra. Sultán jim raději vydal svého velkovezíra, jemuž se chtěl pomstít. Musel však vydat i své oblíbené páže Musu a patnáct dvořanů. Ti byli následně janičáry zavražděni. Murad opatrně nějaký čas vyčkal a poté se povstalcům krvavě pomstil.
V následujícím roce nechal Murad uzavřít všechny kavárny na základě tvrzení, že jsou centry pobuřování, čímž si opět znepřátelil veřejnost. Zakázal také kouření opia a tabáku. Úplným skandálem však byla legalizace pití a prodeje alkoholu, což bylo opatření, jež v muslimských zemích nemělo obdoby.
Holdování alkoholu nakonec Murada přimělo k poznání, že pití je pro stabilitu státu nebezpečné, a nechal v roce 1634 opět alkohol zakázat. Pití však sultána nadále ničilo a vedlo k jeho stále častějším záchvatům zuřivosti a krutosti.
Dočasné sympatie lidu si získal dobytím města Jerevan v roce 1635. V roce 1636 však Peršané získali město zpět a Murad trávil následující dva roky přípravou na další tažení. V té době se jeho vláda stávala nesnesitelnou a mezi lidmi kolovalo přesvědčení, že sultán zešílel.
Sultán Murad se například bavil tím, že seděl v pavilonu na břehu moře a odtud střílel lukem na lidi, kteří veslovali kolem. Jindy zase četl jisté satirické dílo, když za ním udeřil do země blesk. Vyděsil se, hodil knihu do moře a vydal rozkaz autora díla uškrtit.
V roce 1638 se konečně podařilo zahájit tažení proti Bagdádu, odložené kvůli epidemii moru, a Bagdád téhož roku v prosinci padl. Turci ztratili při tomto vítězství sto tisíc mužů. V té době stihl ještě sultán nechat uškrtit svého bratra. Po návratu trávil čas pitkami a hýřením. Jeho pití vedlo k tomu, že se choval jak šílenec. Chodil například ven v přestrojení a vracel se, až když se mu povedlo zavraždit některého z náhodných kolemjdoucích.
Alkohol zcela zničil jeho zdraví a v té době již trpěl cirhózou jater. Jeho život ukončila pijácká hostina v roce 1640, při níž dostal silnou horečku. Lékaři nechali panovníkovi pustit žilou, což jen urychlilo jeho smrt. Zemřel 9. února 1640 ve věku 31 let a nezanechal po sobě žádného syna. Po Muradově smrti usedl na trůn 9. února 1640 jeho bratr Ibrahim, který byl do té doby vězněný ve Zlaté kleci a jenž doposud jako jediný, díky matce, z ostatních Muradových bratrů přežil jeho bratrovraždy. Když byla mrtvola přinesena před dveře Zlaté klece, Ibrahim vykřikl: „Řezník je mrtev“.
