Což byl také v celé bitvě u Varny rozhodující moment. Celému střetu ale předcházela ještě jedna událost, a to roku 1440 neúspěšné tažení tureckého sultána Murada II. (1404 – 1451) na Bělehrad, který tehdy udatně bránil a ubránil Jan Hunyadi (cca 1378 – 1456), zvaný též Turkobijec nebo Bílý rytíř. Murad II. potom podepsal s Uhry desetiletou mírovou smlouvu a tento čas využil pro uklidnění stavu v Karmanském emirátu v Anatolii.
Navzdory této mírové smlouvě však Uhersko spolu s Benátkami jako se samostatným městským státem a s papežem Evženem IV. zorganizovalo novou křížovou armádu namířenou právě proti Osmanské říši. Té v té době vládl dvanáctiletý syn Murada II. Mehmed II., v jehož prospěch se v září roku 1444 vzdal trůnu. Proto se také Murad II. odmítl vydat na válečné tažení proti této křížové výpravě s odůvodněním, že on není sultán.
O tom, že poměry v Osmanské říši byly tehdy nevyjasněné, svědčí tato reakce jeho syna: „Když jste sultán Vy, veďte vaše vojska, když jsem sultán já, tímto přikazuji Vám, abyste vedl moje vojska.“ Nakonec elitní a stálá složka tureckého vojska, tzv. janičáři, rekrutovaní především z řad křesťanských slovanských obyvatel Balkánu, donutili Murada II., aby se znovu chopil vlády v zemi.
Vzhledem k sultánově předchozí výbojné politice nelze považovat porušení příměří s ním uzavřené za nějaký tragický omyl, protože křesťanská Evropa by se do střetu s islámskou Osmanskou říší dostala za nějakou dobu tak jako tak. Nyní se k útoku na Turky podařilo shromáždit křesťanskou armádu o síle asi 24 000 mužů, z toho nejvíce, 16 000, bylo Uhrů a Poláků. Jejich řady doplnily valašské jednotky (7 000 mužů) a menší oddíly papežských rytířů, německých rytířů, Bosňanů, Srbů, Chorvatů, Bulharů, Rumunů a Rusínů. Nechyběl ani český oddíl čítající 400 mužů a vedený hejtmanem Janem Čapkem ze Sán (1400 – 1447), bývalí husité, kteří zde bojovali jako žoldnéři. Proti nim potom stanula téměř trojnásobná turecká přesila.
Zprvu získali Turci převahu na křesťanském pravém křídle, kde lehká osmanská jízda napadla Chorvaty, nicméně na levém křídle křižáci dominovali a když rozprášili turecké jednotky tam, zachránili dočasně situaci i na pravém křídle díky použití střelných zbraní. V té chvíli to vypadalo, že postupně ovládnou bojiště a sultán Murad II., který se se svými janičáry nacházel v opevněném středu bojiště za palisádou už dokonce uvažoval o ústupu. Naději na slavné vítězství však zhatil mladý, teprve dvacetiletý polský král Vladislav III. Ignoroval Hunyadiho radu a vrhl se na osmanské opevněné centrum bojiště následován pěti sty svých polských rytířů a spolu s nimi se pokusil janičárskou pěchotu rozbít a zajmout Murada.
Téměř uspěl, ale těsně před Muradovým stanem Vladislavův kůň upadl, buď kvůli nastražené pasti, nebo ho zasáhl někdo z nepřátel. Mladý janičár Kodja Hazar se k polskému králi rychle přiblížil a jediným úderem mu setnul hlavu, kterou později předal jako osobní dar a důkaz věrnosti sultánovi. Turci získali zpět své původní bojové nadšení a definitivně obrátili situaci ve svůj prospěch. Dezorganizovaná vojska křižáků začala prchat nebo ustoupila za vozovou hradbu zřízenou českým oddílem ze zásobovacích vozů, ale to už Turci zcela ovládli bojiště a začali pronásledovat prchající křesťanské vojáky. Druhý den úspěšně dobyli i vozovou hradbu a tím bylo rozhodné vítězství Turků završeno. Hunyadi se alespoň snažil zachránit tělo polského krále, ale marně. Vše, co mohl udělat, bylo zorganizovat ústup zbytků jeho armády. Dohromady potom zahynula nebo byla zraněna polovina celého křesťanského vojska. O moc lépe ale nedopadli ani Turci. Jejich ztráty v bitvě u Varny byly tak těžké, že to, že vlastně Murad II. zvítězil, rozpoznal až tři dny po bitvě.
Vzhledem k tomu, že nikdy nebyla nalezena ani hlava ani tělo polského krále, který na památku této bitvy získal přízvisko Varnenčík, vznikly dohady, že bitvu přežil, byl zajat a odvlečen do otroctví. Po mnoha letech se údajně objevil na Pyrenejském poloostrově, kde se s ním prý při putování setkala i družina pana Lva z Rožmitálu cestující ve službách českého krále Jiříka z Poděbrad, jak ve svém cestopise uvedl Václav Šašek z Bířkova. Podle jiného podání však královu hlavu nechal sultán naložit do medu a ještě celé roky po bitvě ji ukazoval svým hostům. Královo tělo se potom podělo bůhví kam.
