Sultánem se stal již v šesti letech, když byl jeho otec během převratu svržen a popraven tradičním způsobem – uškrcením tětivou luku. Nástup Mehmeda IV. ukončil období bouřlivých, doslova bratrovražedných bojů mezi jeho předchůdci, kdy například duševně nemocný sultán Mustafa I. byl napřed sesazen a poté opět dosazen a někteří sultáni zavražděni. Mehmed IV. byl mezi současníky známý jako zvláště zbožný vládce a označován jako„avcı“ – lovec, protože od mládí byl jeho velkou vášní lov, kterému věnoval mnoho času. Říkalo se mu ale také „gazi“ nebo „svatý válečník“ vzhledem k roli, kterou sehrál v mnoha úspěšných válečných kampaních, k nimž během doby jeho dlouhé vlády došlo. Tehdy také Osmanská říše dosáhla v Evropě vrcholu své územní expanze.
V počátcích vlády Mehmeda IV. došlo ke krátkodobému opětovnému vzepětí Osmanské říše vedené především velkovezírem Köprülem Mehmedem a jeho synem Fazılem Ahmetem. Těm se podařilo stabilizovat ekonomiku říše, znovu ovládnout ostrovy v Egejském moři a také obsadit Krétu. Dále podnikli několik úspěšných vojenských tažení do Transylvánie a Polska a málem ovládli velkou část Podolí a Ukrajiny.
V té době také vznikla svým způsobem půvabná legenda o krajně urážlivé, ale velmi barvité odpovědi záporožských kozáků vedených jejich atamanem Ivanem Sirko na dopis Mehmeda IV., kterým si nárokoval jejich území těmito slovy:
„Jako sultán, syn Mohameda, bratr slunce a měsíce, vnuk a náměstek Alláha, vládce království Makedonie, Babylonu, Jeruzaléma, Velkého a Malého Egypta, císař nad císaři, panovník nad panovníky, výjimečný rytíř, nikdy neporažený, vytrvalý strážce hrobky Ježíše Krista, správce vybraný samotným Alláhem, kníže věřících, jejich naděje a útěcha, vítěz nad nevěřícími a jejich velký ochránce – nařizuji vám, záporožským kozákům, abyste se mi dobrovolně a bez odporu podřídili a zdrželi se obtěžování dalšími útoky.“
A kozáci mu, mimo jiné, odpověděli: „Nebudeš pod sebou, čubčí synu, křesťanské syny mít; tvého vojska se nebojíme a bít se s ním budem… Nebudeš pást ani křesťanská prasata.“ Výtvarně tento výjev, jak kozáci píší dopis a baví se tím, ztvárnil na svém slavném obraze Ilja Repin.
Další velkovezír, adoptivní syn velkovezíra Mehmeda jménem Merzifonlu Kara Mustafa, nebyl ve zprávě země zdaleka tak úspěšný jako jeho předchůdci. Sice vedl kampaně proti Rusku a roku 1678 dobyl Čigirín, hlavní město záporožského kozáckého státu a roku 1683 oblehl Vídeň, tam však utrpěl drtivou porážku. A po sérii dalších proher na bitevním poli se museli Turci v roce 1686 úplně stáhnout z Uherska, čímž jejich vojenská moc ve střední Evropě definitivně zanikla.
To mělo dohru i na domácí turecké půdě. V roce 1687 byl Mehmed IV. ze sultánského trůnu sesazen janičáry, kteří s ním jako s vojevůdcem byli vrcholně nespokojeni. Zbytek svého života prožil svržený sultán v domácím vězení v paláci Topkapi, kde zemřel přirozeným způsobem 6. ledna 1693.
