Divoký historik umění Ivan Martin Jirous, známý pod přezdívkou Magor, se celkem zákonitě ocitl v opozici vůči vládnoucímu režimu. Přitom jeho hlavním cílem bylo hlavně „dělat si věci po svým“, jak tomu říkal. „Chtěli jsme si dělat svoje věci a svoji hudbu. Bez ohledu na to, co se tady dělo oficiálně. Jenže komunisti takový postoj považovali za smrtelné nebezpečí,“ řekl v pořadu České televize s názvem 13. komnata.
„Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče,“ definoval konkrétně svou snahu.
Za mřížemi
První uvěznění přišlo začátkem 70. let. Když si ve známé pražské restauraci U Plavců začal se svými kamarády prozpěvovat „Stáli sokolíci,“ okřikl je štamgast z vedlejšího stolu, že jsou špinaví vlasatci a ať mlčí. Jirous mu to vrátil slovy, že on je zas holohlavý bolševik. A docela se trefil – šlo o kapitána StB Holuba. A aby toho nebylo málo, ještě vykousl ve výtisku Rudého práva prostředek, prostrčil jím hlavu a prohlásil: „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky!“
Za výtržnictví pak skončil na deset měsíců ve vězení. A nebylo to naposledy. Jirous se totiž nikdy nedokázal držet zpátky a pokaždé se připletl k něčemu dalšímu. „Nemohl být jiný, byl věrný sám sobě a nebál se,“ řekla o něm jeho spolubojovnice z disentu Dana Němcová. Jirous šel do vězení celkem pětkrát a dohromady tam strávil osm a půl roku.
Bič Boží
Podruhé šel do vězení po soudu s hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe, jíž byl uměleckým vedoucím. Spektakulární proces, ve kterém se režim chtěl vypořádat se všemi „máničkami a podvratnými živly“, se nakonec obrátil proti samotným jeho tvůrcům. Na základě poměrně tvrdých trestů došlo ke spojení undergroundu s disidenty, což nakonec vedlo k sepsání Charty 77.
Nijak tomu nezabránil ani legendární díl z 30 případů majora Zemana s názvem Mimikry, ve kterém z „Plastiků“ udělali narkomany a teroristy. A ústřední píseň tohoto dílu s názvem Bič boží si získala mezi „socialistickou“ mládeží poměrně velkou oblibu. Soudruzi tak mohli jen přemítat nad tím, kde ve svém boji proti opozici udělali chybu.
Mezi mukly
Pro Jirouse to ale zas tak zábavné nebylo. „Ve vazbě si člověk uvědomuje, jak subjektivně ubíhá čas. Po 40 dnech v ní cítíte obrovskou propast času,“ vzpomínal na dobu v kriminálu. A dodával staré muklovské rčení, že nejhorších je prvních pět let. Podle svých přátel svůj úděl snášel s klidem a s pokorou a vězně dělil na ty, co sedět umí, a na ty, co to neumí. To umění podle něj spočívalo v tom, že člověk musí přijmout danou situaci takovou, jaká je, protože se s ní stejně nedá nic. A člověk se také nemá povyšovat nad své spoluvězně.
Únik hledal v poezii. Měl tak pocit, že se od svých věznitelů nenechal zadupat do země a že čas, který mu vzali, alespoň literárně vytěžil. Za své básně plné vnitřní síly byl odměněn Cenou Jaroslava Seiferta.
Prokletý básník
Bojem za vnitřní svobodu, za kterou byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu, byl vzorem svému okolí. Třeba pro spisovatele Jáchyma Topola byl typickým modelem prokletého básníka. Z posledního vězení byl propuštěn koncem listopadu 1989, ale i v novém režimu se hnal hlavou proti zdi. Například v roce 2004 sepsal spolu se Stanislavem Pencem ostrý protest proti brutálnímu zákroku policistů na festivalu CzechTek.
„Pseudokapitalismus, globální nadvláda peněz a blbosti, ta pseudokultura tzv. celebrit útočí na všechny smysly,“ kritizoval polistopadový vývoj ve společnosti. „Nemůžu říct, že bych s tímto režimem prohrál, ale já s ním nebojuji. Myslím, že vyhrál nad námi nade všemi,“ prohlásil. Jeho pohřbu v Kostelním Vydří se v listopadu 2011 zúčastnilo na tisíc lidí.
Rozhovory s Bohem
Jak dlouho bože ještě snesu
že žiju v ustavičném stresu?
Tak dlouho jak se Tobě zachce
potrvá moje frustrace
Pokorný jsem přemáhám strach
dnes budu Tě prosit v modlitbách
abys mi aspoň po tom všem
položil do úst k básním šém
Nebe polité inkoustem
růžově hlohy kvete zem
vlahé se chystá povětří
na loktech pohoupat vás tři
Přesto tě trochu zamrazí
když dáváš hlohy do vázy
vždycky už budeš vidět v nich
hlohy ze dvora v Kartouzích
Po mojí levici pokojně usnul vrah
usnuli andělé ve hlohu korunách
a ty už taky spíš které jsem svoji touhu
schovat se pokusil do básně o hlohu
