Každý vzpomíná. My narození v minulém století, kdo máme svých pár křížků, máme jiné vzpomínky. Jsou tak nějak méně barevné, než vzpomínky dnešních děti a mládeže. Znám jen málo lidí, kteří na tu dobu, ať ji nazveme socialismem, totáčem nebo dobou před sametem, vzpomínají neradi nebo vůbec. Vznikají skupiny, ať na sociálních sítích nebo fyzicky mezi lidmi, a ať se jmenují jakkoli, spojuje je jedno téma – retro. Nedávno se mě ptal můj patnáctiletý syn, co to vlastně je to retro? Dobrá otázka!
Dítě nepozná, že žije nuzně, když tak žijí všichni
Narodila jsem se v roce 1971. Pamatuji si, že jsme jako děti, oproti dnešním dětem, moc možností neměli, ale přesto jsme byli šťastní. Dítě nepozná, že žije jednoduše nebo dokonce nuzně, když úplně stejně jako ono samo žijí sousedovic děti. Umí si společně pohrát s čímkoli a samy se skvěle zabavit. Alespoň my jsme to jako děti uměli.
Dost z nás tu dobu i se všemi jejími tvářemi prožilo na vlastní kůži. Etapu, kdy nám téměř všechno diktoval komunistický režim, přesto byl každý z nás samostatným ostrůvkem se svými pocity, radostmi i bolestmi, s prvními láskami i zklamáními. A kdo to nezažil, zná to alespoň z vyprávění. Jak nic nebylo (ani telefon a internet!), jak se stále něco shánělo, jak mámy dětem šily oblečení a v létě čekaly na dopisy z pionýrského tábora, jak tátové stavěli vlastníma rukama domy a sedření z práce jezdili na melouchy, aby se rodina měla líp a bylo na dárky k vánocům nebo na dovolenou u Balatonu…
Dnešní děti posměšně kroutí hlavou
Ti mladší, například ve věku mého syna, který prochází pubertou, jen posměšně kroutí hlavou a s poznámkou, že to už je pravěk, mávají rukou a odcházejí. Ale stejně pak se zájmem poslouchají vyprávění a vzpomínky rodičů a prarodičů, jen trochu nevěřícně hledí, když slyší, že jsme na banány stáli fronty a zpravidla byly jen kolem Vánoc. Poslouchá vyprávění o obchodech, pionýrech, časopisech, autech, pěnách do koupele…
Každá doba má svoje a stejně, jako se nám snažili rodiče dopřát, jak jen to šlo, tak i dnešní rodiče dopřávají svým dětem. Často však vidím ten nadbytek. Všude je všeho až moc a dost často je těžké dítko uspokojit. To je k rodičům nevlídné, drzé a zdá se mi, že chybí pokora. Jen si tak říkám, kam až to může zajít…. V tomhle ohledu bylo dřív asi opravdu líp.
