„Barokní vila Portheimka, těším se, až bude zrekonstruována. Pak jsem měl taky rád vinárničku v Obchodním centru Nový Smíchov, kterou, jak už se stává zvykem, pro velký úspěch zrušili. Jinak ale Smíchov prošel obrovským vývojem, od zanedbané industriální čtvrti k jedné z nejhezčích pražských městských částí,“ popisuje režisér Vít Olmer.
Nemrzí vás, že se syn Vítek ve své profesi „nepotatil“?
Je pravda, že zpočátku jsem si myslel, že by mohl být taky filmařem, vždyť mi, aniž by k tomu měl jakoukoli průpravu, sestříhal několik krátkých filmů. Ale chtěl jít svojí cestou a já mu v tom nebránil. Zásadní podporu měl hlavně od Simony (pozn. red.: Simona Chytrová, herečka a manželka Víta Olmera). Je absolventem–magistrem prestižní politologické pařížské Sciences Po, kde je studium mimořádně náročné, jsem na něho hrdý.
Vít Olmer st.
Natočil například filmy Co je vám, doktore?, Jako jed, Bony a klid a jeden z nejnavštěvovanějších filmů Tankový prapor. Pro Českou televizi režíroval dokumenty, publicistické pořady, hrané filmy, pohádky. Kromě řady scénářů je i autorem mnoha povídek, článků a fejetonů, vydal čtyři beletristické knihy.
Jak si, Vítku ml., představujete svoji budoucnost, čemu se budete chtít věnovat?
Rád bych pokračoval v oboru státní správy, mám už několik zkušeností jak z francouzského parlamentu, ve kterém jsem působil ve výboru zahraničních záležitostí, tak i z francouzského ministerstva práce. Hlavně bych chtěl pomoci užší spolupráci mezi Francií a Českou republikou, protože existují témata, kde se ještě hledá konsenzus (například řešení otázky migrační vlny). Důležité je také prohloubení ekonomické spolupráce mezi našimi státy.
A vy, Vítku st.?
Mně teď zvýšili důchod o 308 Kč, tak se asi odstěhuju do Karibiku. Ale teď vážně, pracuju na několika docela zajímavých dokumentech pro Českou televizi. Jeden z nich je s aktuální sociální tematikou s názvem „Adoptuj si svého seniora“ o tom, jak mladí dobrovolníci pomáhají seniorům v jejich osamělosti. Byl jsem překvapený, že se v době egoismu a sobectví najdou tak skvělí, obětaví lidé.
Vít Olmer ml.
Vystudoval Francouzské lyceum v Praze 5, poté úspěšně ukončil bakalářská i magisterská studia na prestižním pařížském Institutu politických věd (Sciences Po) v oboru státní správy.
Vítku ml., nelákalo vás nikdy ani trochu vydat se ve stopách svého táty?
Určitě, když od malička trávíte hodně času na natáčení, tak si tam tu atmosféru zamilujete. Vždycky jsem obdivoval tátu za jeho nasazení a profesionalitu. S jedním mým kamarádem jsme měli kamerku a každý den jsme zarputile „točili“ a já se snažil napodobovat tátovo režírování. Později se nám dokonce s kamarády ze školy podařilo natočit malý školní dokument o divadlech za revoluce a udělat rozhovor s Václavem Havlem. Ale s věkem zjistíte, jak tohle povolání může být nejisté a nevděčné, což lidé nevědí. A já se o tom přesvědčoval každý den a hodně mě to odradilo.
Který tátův film máte nejraději nebo který vás napadne jako první?
Osobně mám velice rád film Ta naše písnička česká II, který má až kafkovský nádech a ukazuje tragikomedii jak hlavní postavy, bojující marně proti komunistickému systému, tak celého našeho národa po roce 68. Ale moje generace by podle mě měla znovu vidět tátovy filmy, jako je Antonyho šance, Jako jed a Co je vám, doktore?, aby se jim přiblížila totalita, která bývá pro moje vrstevníky často účelově zkreslená. Realistické, až syrové zobrazení perfektně navozuje atmosféru té doby, její dopad na mezilidské vztahy.
Vítku st., a vy?
Myslíte, že jsem jako Chaplin, který si ve stáří pořád dokola pouštěl a hodnotil svoje filmy? On na to měl ale právo, byl génius. Mně se spíš občas v noci zdá o filmech, které jsem mohl, ale nesměl z různých důvodů natočit. A čas je nemilosrdným nepřítelem. Ale filmařskou flintu do žita rozhodně ještě neházím.
Jak se vám, Vítku ml., žije ve Francii a vracíte se rád domů?
Do Prahy se vracím velice rád, protože tu mám rodinu a kamarády. Ale někdy se mi zdá, že si beru část Francie s sebou, protože tu žije čím dál více Francouzů, právě v Praze 5. Mají tu globálně daleko víc pracovních možností, sice méně placených ve srovnání se standardy západní Evropy, ale když to porovnáte s kupní silou jedince, tak Čechy jsou dnes v tomto směru zajímavější. Obecně život ve Francii není vždycky nejlehčí, ale já už tam žiju několik let, mám francouzskou přítelkyni a přátele a cítím se tam jako doma.
Máte představu, že se jednou vrátíte natrvalo, nebo vás láká život v cizině?
Řekl bych, že mám k Francii osobní vztah, miluju její historii a kulturu. Když jdu kolem Seiny, tak i po těch letech jsem vždycky znovu překvapený krásou Paříže. Francie je pro mě ale také otevřená země, která podporuje studenty, výzkumníky a umělce z jiných zemí. Nemůžu vám ale říct, že se nevrátím do Čech, kdyby se zde naskytla zajímavá pracovní příležitost.
Jak moc rozdílný je život v Praze a ve Francii?
Když vezmu například politické hledisko, tak ve Francii se podle mého názoru řeší až přehnaně některá témata. Když byl zvolen bývalý prezident Hollande, místo aby začal řešit problém vysoké nezaměstnanosti (pro což byl zvolen), tak otevřel téma možnosti manželství pro homosexuální páry, které pak monopolizovalo debaty ve všech televizích a vyhnalo spoustu lidí do ulic. Jen k porovnání, v Německu tenhle zákon prošel za jeden týden. V Čechách se mi zdá, že je problém opačný, hodně korupčních skandálů se tu jen zamete pod stůl a populace nijak nereaguje.
Vítku st., jak vy znáte Francii?
Já mám v paměti ještě tu starou Paříž, kdy tam neřádili teroristi, sklenice s vínem se dolévaly po okraj, v kinech se kouřily lulky a komisař Maigret večer přerušil vyšetřování, protože odcházel v poklidu domů na večeři, kterou mu připravila pečlivá paní Maigretová. A taky nebujelo to antisexistické hnutí, které vede k tomu, že vyhyneme.
Co máte v Praze 5 rádi?
Vítek st.: Já barokní vilu Portheimka, těším se, až bude zrekonstruována. Pak jsem měl taky rád vinárničku v Obchodním centru Nový Smíchov, kterou, jak už se stává zvykem, pro velký úspěch zrušili. Jinak ale Smíchov prošel obrovským vývojem, od zanedbané industriální čtvrti k jedné z nejhezčích pražských městských částí.
Vítek ml: Budu muset opakovat tátu, když jsem v Praze, rád si zajdu na kafe do Portheimky, ale také mi kamarádi ukázali „bouldering“ v Lokal bloku, takže i tam si rád zajdu zasportovat. Globálně se mi zdá, že Praha 5 je dnes velice zajímavá čtvrť, která má hodně co nabídnout mladým lidem.
Začal rok 2018. Jaký byste si přál, aby byl, jaké máte plány?
Vítek st.: Já bych si přál, aby se naše společnost zbavila choroby, které se říká ztráta paměti, dřív, než bude pozdě. A co se týká mých plánů do budoucna? Ocitoval bych Einsteina: „Nikdy nemyslím na budoucnost. Přijde i tak dost brzy.“
