Hle, zázračný pramen
A jsme u něj! Kníže Václav meškal čas svým oblíbeným lovem a chudák štvaný jelen bílý ho přivedl k zázračné studánce. Voda prý světci zachutnala – tomu se ale nechce věřit, protože obsahovala vyšší množství kysličníku sírového, síran hořečnatý a vápenatý a používala se k léčbě dny a revmatických bolestí. Spíše uvěříme, že knížeti dodala sil. Zkrátka a dobře máme tu živou vodu, kolem které vznikaly všelijaké lázně, samozřejmě Svatováclavské. Ty neznámější a taky poslední tu vznikly roku 1839 a stály v místě vozovky ulice Dittrichovy, zhruba mezi čísly 9 a 10, souběžně s komunikací. (Je ale věčná škoda, že kvůli lázním padl Braunův letohrádek patřící od roku 1721 sochaři Matyáši Bernardu Braunovi.)
Jednalo se o veřejné lázně s jednoduchým vnitřním zařízením. Voda pramenila vně budovy a musela se dovnitř ručně donášet a posléze ohřívat. Jednotlivé vany oddělovaly prkenné stěny. Ano, léčivý pramen pojmenovaný lidmi Pučka, vyvěral v zahradě pod jakýmsi přístřeškem, hlídaný sochou svatého Václava.
Socha skončila v Lapidáriu, pramen se ztratil ve stavebním ruchu asanace, lázně byly nejprv roku 1867 zavřeny a zřízen tu druhý německý fyziologický ústav a pak roku 1908 bez piety strženy. A na místě zahrady vyrostla mohutná secesní budova, dnes patřící ČVUT a budoucím jaderným fyzikům (Trojanova 339/13).
Slavné místo lidu pražského
Do historie se Svatováclavské lázně natrvalo zapsaly 11. března 1848, kdy se tu sešla slavná protestní schůze, zaobírající se peticí k císaři, která požadovala vytvoření státoprávního celku ze zemí Koruny české, národní rovnoprávnost, zrušení poddanství, vlastní obecní samosprávu a svobodu tisku, shromažďování a náboženského vyznání.
Svolal ji tajný politický klub Repeal (vznikl 1844, šlo vlastně o zradikalizovanou hostinskou společnost od Svatého Tomáše). Petici četli Petr Faster a Alois Pravoslav Trojan (z pramenů jsme nezjistili, zda šlo o stejný text ve dvou jazycích, či texty rozdílné). Oba pány si ještě představíme, Fastera, protože nám je sympatický, že byl hostinským, a Trojana, protože se na něj zapomnělo a jmenuje se po něm zmíněná někdejší Kočičí ulice.
Revoluce 1848-49 v Rakousku, díl první
Revoluce v rakouském císařství pramenila jednak z nespokojenosti s feudalismem a Metternichovým absolutismem, nemalý podnět představoval také počáteční úspěch zahraničních revolucí v roce 1848. Revoluce začala jako liberální petiční hnutí, jehož vídeňští vůdci Eduard von Bauernfeld a Alexander Bach počátkem března 1848 předali svou petici dolnorakouskému zemskému sněmu.
Když 13. března 1848 dolnorakouská sněmovna projednávala předložené petice, shromáždil se před její budovou dav. Zásah vojska proti němu si vyžádal pět lidských životů, což vyvolalo propuknutí revoluce. Povstalci začali ve Vídni stavět barikády. Císař Ferdinand V. Metternicha okamžitě propustil, zrušil cenzuru a přislíbil vydání ústavy. Dubnová ústava ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali, takže císař musel dokonce z Vídně prchnout do Innsbrucku.
Kdo byl kdo
Alois Pravoslav Trojan (1815 v Knovízi – 1893 v Praze) byl právník a politik. V revolučním roce 1848 byl důležitým organizátorem schůze ve Svatováclavských lázních. Patřil tehdy spolu s Františkem Augustem Braunerem k hlavním mluvčím pražského měšťanstva, byl tím, kdo veřejnosti prezentoval Braunerem stylizovaný návrh s požadavky na ústavní, státoprávní a národnostní svobody. Na základě námětů veřejnosti bylo třeba petici ještě doplnit, přičemž Trojan zasedl i ve zvoleném redakčním výboru (takzvaný Svatováclavský výbor), jenž se později stal trvalým orgánem. Účastnil se obou cest s peticemi do Vídně (prvně jaksi nepochodili), výsledkem druhé byl první kabinetní list, resp. císařský patent z 8. dubna 1848, v něm císař souhlasil se zrovnoprávněním češtiny a svoláním českého ústavodárného sněmu.
V období Bachova neoabsolutismu nebyl přímo politicky aktivní. V prosinci roku 1856 byl jmenován notářem v Rakovníku, v letech 1868-81 byl okresním starostou. V Rakovníku v letech 1867-70 žila v Trojanově rodině Havlíčkova dcera Zdeňka. V roce 1861 byl zvolen do Českého zemského sněmu (za okresy Dobříš a Příbram), ten ho následně zvolil do Říšské rady, práci v ní zhruba od roku 1867 bojkotoval. V roce 1874, když F. L. Rieger, razící strategii pasívní rezistence, prosadil bojkot i pro zemský sněm, došlo k rozkolu a vzniku nové, tzv. mladočeské strany. Až v roce 1879 se Češi aktivně zapojili do práce Říšského sněmu a Trojan odešel z Rakovníka do Prahy. V březnu 1880 se stal předsedou mladočechů, politice se věnoval až do smrti.
Petr Faster (1801 v Domažlicích – 1868 v Břevnově), někdy zvaný Český král. Vyučil se mlynářem, roku 1839 se usadil na Smíchově a najal si zájezdní hospodu „U čísla 1“. Od roku 1843 vlastnil kafírnu ve Svatováclavských lázních a později byl hoteliérem U zlaté husy na Václavském náměstí. Kafírna v lázních se brzy stala střediskem literátů, malířů a dalších svobodomyslných vlastenců. A mnozí jeho zákazníci by ho nejradši měli za českého krále.
Faster se jakožto člen Repealu zasloužil o svolání shromáždění 11. března 1848 v Praze ve Svatováclavských lázních, kde přednesl petici císaři a byl i v obou deputacích do Vídně.
Po červnových bouří byl lehce zraněn a prchl z Prahy, brzy byl ale zatčen a tři měsíce vězněn.
Měl potom hostinec v poutním Hájku u Jenče, pak Novoměstskou kavárnu v Myslíkově ulici, ku konci života dělal sládka v břevnovském klášterním pivovaře (jeho bratr Method tu byl farářem).
Svatodušní bouře a zastřelená choť generálova
Z našich medailonků vyplynulo, že rebelie se tak úplně nezdařila. Ale nepředbíhejme!
V Praze bylo – jako ostatní všude – křídlo umírněné (Palacký, Havlíček) a radikální (Sabina, J. V. Frič). Umírnění založení spolek Lípa slovanská (30. duben) a uspořádali Slovanský sjezd (2. – 12. červen). Mezitím sílilo i radikální křídlo. 1. června začal vycházet jeho tiskový orgán Pražský večerní list, do Prahy na sjezd přijel slavný anarchista Bakunin.
Dvanáctého června 1848 byla v rámci sjezdu sloužena svatodušní mše na Václavském náměstí. Po mši se vydal průvod do Celené ulice k hlavnímu velitelství a bytu nového pražského velícího generála Windischgrätze, který byl považován za nepřítele a byl zrovna po ruce. Průvod se střetl s přichystaným vojskem. Propukl revoluční požár, začaly se stavět barikády. Generál nařídil palbu do oken Českého muzea, sídla Slovanského sjezdu, hrozil bombardováním Prahy, obsadil Malou Stranu a odtud zaútočil na pravý břeh města.
Radikální vrstvy se studenty v čele postavily barikádu ve Staroměstské Mostecké věži. Nakonec po zapálení Staroměstských mlýnů a Vodárenské věže došlo ke kapitulaci. To byl počátek i konec Svatodušních bouří, kterými 12. – 17. června 1848 vyvrcholil revoluční proces v českých zemích. Zahynulo při nich asi 43 osob, včetně manželky Windischgrätze Eleonory, vzdálené prapratety Karla Schwarzenberga, podle všeho náhodou zastřelené v okně bytu.
Dvanáctého června byl v celé Praze vyhlášen stav obležení a začali být zatýkáni strůjci nepokojů. 26. června byl rozpuštěn Národní výbor (vzešlý ze Svatováclavského), kvůli účasti některých jeho členů na červnovém povstání. 20. července byl stav obležení odvolán a situace se v českých zemích uklidnila. Revoluce pak probíhala zejména ve Vídni.
Revoluce 1848-49 v Rakousku, díl druhý
Zprvu to vřelo v Uhrách, snaha rakouské vlády potlačit tamní revoluci vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, tu však porazilo vojsko generála Windischgrätze. Nový císař František Josef I. s pomocí vojska v březnu 1849 rozpustil říšský sněm v Kroměříži. Maďarská revoluce pak byla nakonec poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849.
Roku 1851 začala téměř desetiletá éra Bachova neoabsolutismu, nicméně výdobytky revoluce v podobě zrušení poddanství a zřízení obecní samosprávy zůstaly zachovány.
Plesová sezóna vedle kriminálu
Vraťme se ale k našemu zmizelému prameni a zanikým lázním. Zanikl i augustiánský klášter (v rámci reforem císaře Josefa II.) a našel příznačné využití: adaptovali ho na věznici. Kostel sv. Václava – jediný přeživší zašlých věků – se stal vězeňskou kaplí. Temný blok Svatováclavské věznice s řadami zamřížovaných oken, to bylo panoráma Prahy jako vyšité pro naše téma. (Teprve od roku 1884 odtud byli vězni postupně stěhováni do nově postavené věznice na Pankráci.) Je s podivem, že za zády věznice skvěle prosperovaly Svatováclavské lázně. Ze zbořeného klášterního špitálu, kde mniši léčili nemocné mimo jiné i zázračnou vodou z Pučky, se stalo centrem společenského života, koncertů, plesů a promenád. Kuchyně zdejší restaurace byla svými specialitami vyhlášená po celé Praze…
Kdo ze slavných tu bydlel
Události roku 1848 se stanou ústředním předmětem vycházky Pražské informační služby. Doktorka Jaroslava Nováková čeká na své posluchače v neděli ve 14 hodin před vchodem do Václavské pasáže (z náměstí). Mimochodem, v té je dobrá pekárna a bydlel v ní houslista Josef Suk.
Jeho ještě slavnější dědeček, hudební skladatel a rovněž virtuos, bydlel hned proti konci pasáže na na adrese Václavská 9. A když už tu o tom mluvíme – ve Václavské 5 žil zase malíř Max Švabinský, v čísle 13 v téže ulici herečka Hana Kvapilová se svým manželem Jaroslavem, básníkem, dramatikem a režisérem. A také Josef Václav Sládek. A v Dittrichově ulici 6 pobýval Josef Lada a dosti často s ním hospodařil i jeho kumpán Jaroslav Hašek.
Ale dosti nostalgie… Nehledejme Pučku, tam kde vyvěrala je stejně hluboko pod zemí stanice metra. Bílí jeleni, aby nám vydupali nový pramen, jsou odstěhováni a panovníci – světci bohužel došli.
