Nic není tak daleko od pravdy jako tato představa. Je tomu přesně naopak. Dnešek je v regulaci této živnosti mnohem přísnější. Ne, to není přesné. Život povětrných žínek, což byl ještě laskavý tehdejší výraz, se pouze kultivoval na vyšší level, s dokonalou hygienou, kvalitní lékařskou péčí a do smyslného prostředí. Jako vždy, s výjimkami, které potvrzují pravidlo.
Středověké helmbrechtnice, či láryně (existovalo mnoho a daleko vulgárnějších výrazů) byly v hledáčku úřadů již v 15. století. Páni radní byli ve většině případů moudří a jejich nařízení nebyla nijak přísná. Dobře věděli, že zákazy jsou předem prohraný boj. Žlutý okraj šlojíře plně postačoval.
V Paříži měly tyto služebnice lásky vlastní cech, s patronkou sv. Magdalenou, v Ženevě zase svoji královnu, která odváděla daně do městské pokladnice, ve Vídni byl k této práci přidělen zvláštní úředník. Mezi majitele nevěstinců často patřili i muži, kteří v neděli hřímali z kazatelen proti hříchu.
A co Praha? A vůbec ostatní země Koruny české? Zde byla prostituce zakázána, což mělo několik následků. Za prvé, nikdo tento zákaz nerespektoval, každý o tom věděl, a úředníci se utápěli v děsivé korupci. Jediný pokles této neřesti nastal v období husitské revoluce, protože se nezamlouval fanatickým, radikálním kněžím.
Každá ze svodnic, což byl Husův výraz pro majitelku veřejného domu, zkrátka podmázla pana konšela, a ten rázem na nějaký čas ztratil paměť. Ve slezské Vratislavi, která pod pražskou jurisdikci tehdy spadala, se dokonce konaly veřejné soutěže, kde k vítězství vedlo utahání největšího počtu milenců za určitý čas. Pokud si pamatujete seriál Já, Claudius, víte, oč se jedná. Nic nového pod sluncem. Sodoma Gomora, Cecilko, řekl by starostlivý pan farář, z jedné filmové klasiky.
I žínky povětrné byly rozděleny na kasty. První, tou nejhorší a nejméně chráněnou, byly tulačky z venkova. Toulávaly se v okolí hradeb, za „Ohradou“ nebo v okolí vinic, v Košířích a na Smíchově. I tyto nešťastnice měly své svodnice, které je nabízely originálním způsobem. Tím byl nedělní prodej zboží až do domu. Prodávaly se věnce z kvítí, sladkosti a ovoce. Bohatý měšťan si tedy mohl koupit i něco více než květiny pro vlastní ženu. Tato zpočátku vítaná služba se natolik zvrhla, že v roce 1584 se konšelé všech tří měst Pražských usnesli tento prodej zakázat.
V těchto letech, byla Praha císařskou metropolí. Byla hojně navštěvována nejen lidmi pochybné pověsti, ale také družinami diplomatů a šlechticů, či vysokých církevních hodnostářů, takže se dbalo i na kvalitu vybraných, veřejných domů. Pro bohatého vyslance to patřilo jaksi k bontonu, navštívit před audiencí u císaře, takové bohulibé zařízení. Zde byly podmínky, na středověké poměry, vysoce nadstandardní a luxusní. Daně do městské kasy, anebo do vlastního váčku byly velmi vítané. V Kutné Hoře měli dokonce i krčmy, ve kterých obsluhovali krásní jinoši. Není divu, muži v tomto městě měli naprostou převahu a láska je mocná čarodějka.
Prostituce kvetla všude. Hospody a krčmy pochybné pověsti, se postaraly o další nařízení, v kterém bylo zakázáno otevřít si vlastní šenk svobodným ženám. Nebylo divu, že se ctnostným a mravně pohoršeným ženám tento fakt nelíbil. Bohaté měšťanky dokonce vytvořily jakousi mravnostní komisi, která kontrolovala ctnost dosud panenských dívek. Jejich manželé z toho jistě měli náramnou radost. Pokud tyto svaté ženy zjistily pochybení, posílaly k těmto dívkám svodnice, aby si nový přírůstek odvedly do svého domu. Jedinou šancí nebohé dívky bylo vdát se, a to co nejdříve, pokud možno za svého svůdce. Studentům návštěvu těchto peleší hříchu zakazovaly školní řády, ale tak jako vždy, zakázané ovoce nejvíce chutná. Středověk tedy rozhodně nebyl studený a smutný. Mohli jste si dopřát všechny radosti života. Platilo jenom jediné, stejně jako dnes. Nemít děravou kapsu.
