Vavřinec z Březové si dal tehdy záležet. Byl to dobrý kronikář i básník. Apoteóza a vrchol husitského revolučního hnutí. Zdůraznění sil nepřítele nevyznívá pro husity příliš nadějně. O to větším kontrastem pak působí vítězství, po kterém katolická Evropa změnila taktiku. Když meč na husity nestačil, bylo nutné je přivézt do spolku poslušných, křesťanských zemí, po dobrém.
Pan Vavřinec byl literát, nikoliv voják, takže je třeba mu leccos odpustit. Dopouští se řady historických omylů, které je nutno uvést na pravou míru.
Tehdy, v polovině srpna roku 1431 vypadala husitská armáda již úplně jinak, než o jedenáct let dříve. U Sudoměře to byly čtyři stovky unavených lidí, vyčerpaných dlouhým pochodem, po opuštění Plzně. K tomu devět jezdců. Dnes to vypadá jako prastará pohádka, které už pomalu nikdo nevěří, ale tehdy se stal opravdu zázrak. První, ale zdaleka ne poslední. Byli to dobří žáci a učili se za pochodu. Ten lapka prokletý, jak ho nazývali nepřátelé, rozuměl dobře své věci.
Uplynulo jedenáct let. Slepý vojevůdce byl již sedm let po smrti, ale měl zdatné nástupce. Jestliže on neopustil českou kotlinu, snad s výjimkou bitvy u Grunwaldu, potom Prokop Veliký byl jeho naprostým opakem. Sečtělý světák, který navštívil i Svatou zemi. Bohatý strýc, Jan z Cách, dbal na vzdělání svého příbuzného. Prokop ovládal několik řečí, gramotný velitel armády, to bylo v té době něco opravdu výjimečného.
Ale vraťme se do roku 1431. Tři křižácké výpravy si už v Čechách vylámaly zuby a připravovala se čtvrtá, poslední. Husitské vojsko, to už dávno nebyla ta tlupa směšných, otrhaných sedláků. Pěchota čítala desítky tisíc vojáků a jízda byla velmi obávanou zbraní. Manévry s vozovou hradbou dosáhly maxima možného. Ženijní jednotky, o desítky kilometrů napřed, upravovaly terén, aby se armáda za pochodu nikde zbytečně dlouho nezdržovala. Zdolat sto kilometrů za dva dny, při tehdejším stavu komunikací, to bylo něco neuvěřitelného. Přísná kázeň a organizace nahrazovala husitům jejich počet.
Křižácké armády nelze podceňovat. Husité nevítězili nad plechovými hlupáky, bojujícími jen za žold. I křižáci byli vycvičení a mnozí erbovní páni považovali za čest, účastnit se výpravy proti nenáviděným kacířům.
A zde byl první problém. Neochota šlechticů podřídit se jednotnému velení. Řevnivost, pýcha, žárlivost na úspěchy konkurence, hypertrofovaná hrdost. Jiné vojenské předpisy pro šlechtice, jiné pro řadové vojáky. Mnohojazyčnost žoldáckých armád, vzájemná nedůvěra. Pohrdání nepřítelem a jeho taktikou boje, z dřevěných hnojníků, jak se kdosi kdysi vyjádřil o vozové hradbě husitů. Nedostatek koordinace. Neschopnost útoku z mnoha směrů najednou. Jednotlivé výpady dokázali husité ničit jeden za druhým. A nakonec i strach. Obyčejný lidský strach a malomyslnost z tolika předcházejících porážek.
Husité zaujali strategickou polohu u Berouna, odtud to měli přibližně stejně daleko ke každé hranici země. Dost daleko od Domažlic, aby se křižáci mohli cítit v naprostém bezpečí. O to větší hrůza se jich zmocnila v úterý, 14. 8. 1431. Prokopova armáda dorazila již druhý den. Husité zaútočili rovnou z chodu, do prchajících formací a nešetřili nikoho. Důsledné a sveřepé pronásledování nepřítele. Neposkytnout mu ani chvilku oddechu. Čtvrtá kruciáta se zhroutila. Zajímavá historická anekdota vypráví o tom, že se jí účastnili i žoldnéři z Norimberku, kteří na útěku hledali ve vlastním městě nocleh po krčmách.
