Jako malý chlapec se Jan Masaryk učil dobře, ale s nástupem puberty to s ním šlo z kopce. Školu flákal a tropil tolik výtržností, že ho raději „odklidili“ do Ameriky. Tam se živil jako poslíček nebo dělník ve slévárnách, ale s jeho pracovní morálkou to prý nebylo valné. Raději trávil večery hrou na klavír a další „buržoazní“ zábavou. V zámoří mu také v té době diagnostikovali lehkou formu schizofrenie.
„Já vola dělat nebudu!“
V roce 1913 se vrátil do vlasti a zanedlouho narukoval do války „za císaře pána“ v Haliči, Uhrách a v Itálii. Stal se disciplinovaným vojákem a vzorně se staral o koně a jak později dával k dobru, za celou vojnu ani jednou nevystřelil. Přesto šel do civilu s hodností poručíka a se stříbrnou medailí za statečnost.
V „budování státu“ se připojil ke svému otci, nejprve jako jakýsi ceremoniář, který měl na starosti vzácné návštěvy, a později vstoupil do služeb diplomacie, aby se v roce 1925 stal velvyslancem v Londýně. V zemi, jejíž politiku appeasementu neboli ustupování agresi ostře kritizoval. Stejně tak jako Edvarda Beneše, který vsadil bezpečnost státu na „nespolehlivé“ spojence.
„Já, člověče, toho Beneše nechápu. Posílám mu zprávy o všem, co se děje v Německu, a on nic. Včera jsem mu říkal: Je jasné, že Hitler připravuje válku. Dal jsem mu o tom doklady, a on nic. Mne to už prostě a sprostě nasírá, ať dělá vyslance někdo jiný. Já vola dělat nebudu!“ rozčiloval se a varoval Masaryk, leč marně.
Stalinův pohůnek
Navzdory tomuto rozporu Masaryk ale později přijal funkci ministra zahraničí v Benešově exilové vládě, stejně tak jako v dalších poválečných vládách, včetně té, jejímž premiérem byl komunista Klement Gottwlad. A které tolik pomohl během únorového puče, kdy na rozdíl od ostatních demokratických ministrů nepodal demisi. Pokud by se tak stalo, Gottwaldova vláda by padla a vše mohlo být úplně jinak. Proč se tak rozhodl, je otázka. Podle některých pramenů na něj zřejmě tajná policie měla kompromitující materiály, kterými jej vydírala.
Jak despoticky dokážou vládnout komunisté se přitom přesvědčil sám při návštěvě Moskvy, kdy Stalin „zatrhl“ Československu připojit se k Marshallovu plánu. „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek,“ prohlásil prý po návratu zklamaně.
(Sebe)vražda?
V Gottwaldově vládě ale dlouho nepobyl. Ve středu 10. března 1948, dva týdny po „vítězném rudém únoru“, nalezli jeho mrtvé tělo na dvoře Černínského paláce pod oknem jeho bytu. Smrt oblíbeného politika, která byla oficiálně prohlášena za sebevraždu, vyvolala spoustu otázek. V průběhu let proběhlo několik vyšetřování a v roce 2003 dospěl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu k závěru, že Masaryk byl ve svém služebním bytě zavražděn neznámými pachateli, kteří jej měli fyzicky napadout a z výšky 14,5 metrů svrhnout na nádvoří.
V roce 2019 tento závěr zpochybnili plzenští badatelé Jan Špička a Martin Čermák, podle kterých z římsy na budově paláce sklouzl nebo skočil Masaryk sám. Tím se do hry opět vrátila možnost sebevraždy, i když nevyloučili, že ho rovněž mohl někdo vyvést dotykem z rovnováhy. Ten někdo mohl být z tajemné skupinky mužů, která večer před smrtí Masaryka navštívila. A sebevraždu rozhodně vylučuje například i psychiatr Cyril Höschel, podle kterého by se Masaryk před sebevraždou určitě nepřevlékl do pyžama, ve kterém byl pak nalezen.
Film Masaryk
V historickém životopisném snímku Julia Ševčíka z roku 2016 exceluje v hlavní roli Karel Roden. „Byl to člověk z masa a kostí, divoký, upřímný, bohém, který miloval společnost a který potřeboval ventily, aby se vůbec mohl vyrovnat s tím, že nesmí být sám sebou. Snažil se o to, chtěl před svým původem utéct, ale nesměl – byl v dospělosti už jediným synem velkého otce. Cítil jsem vůči němu zodpovědnost,“ řekl o něm v roce premiéry snímku Roden pro web novinky.cz. „Byl strašně sám. Usmíval se, řádil, vedl jednání a pořád byl sám. Chtěl být klavíristou, ne politikem, ale všichni kolem něj to jméno, které mu zkazilo jeho vlastní život, využívali,“ dodal.
Film, který z patnácti nominací na Českého lva proměnil 12, představuje Jana Masaryka jako bonvivána, šňupajícího kokain a užívajícího si s milenkami, ale zároveň také jako vnitřně nejistého a rozpolceného člověka, žijícího ve stínu slavného otce a trpícího komplexem vlastní nedostatečnosti. Poukazuje ovšem též na jeho výraznou historickou roli zkušeného diplomata, používajícího neortodoxní metody a řídícího se spíše intuicí než intelektem. To se projevuje zejména v konfrontaci s prezidentem Edvardem Benešem, prezentovaným jako Masarykův protipól, tedy racionálním a odpovědným politikem, zvažujícím různé možnosti, ale odsouzeným nakonec k tragické roli.
Zdroj: Wikipedia, iDNES.cz, Kinobox
