Baví nás prakticky každý den. Pokud totiž máte doma televizi, jeho vykutálený kolotočář v reklamě jedné banky vás nemohl a nemůže minout. Hlavně je ale uměleckým šéfem, hercem a opravdovou hvězdou ostravského Divadla Mír, od kterého jeho fanoušci čekají humor na hraně a za hranou. Humor, který neřeší, co se zdánlivě může a co je ještě korektní. Pro někoho už to tak může být příliš.
Vaše ostravské Divadla Mír hostovalo před prázdninami v pražském Divadle Na Fidlovačce, a to i s vaší nejnovější inscenací Mám na tebe chuť. Bylo úžasné, jak si to diváci celé užívali a zároveň, jak jste si to užívali vy na jevišti. Jak se vám v Praze hrálo?
Na Fidlovačce se mi vždycky hraje dobře, ten prostor mám rád. Není ale ani tak důležité, kde hrajete, ale před kým a s kým. Ta inscenace je obsazená mými velmi dobrými kolegy a pražské publikum je vždy, když přijedeme, velmi vřelé. Pravda je, že jsem byl mírně nervózní, protože v sále seděl pan Donutil. Naběhl jsem si, sám jsem ho pozval. A pak mi to došlo, že tam pak vlastně bude.
Všiml jsem si ho, ale vypadal spokojeně a při děkovačce také tleskal vestoje…
Jo, přišel za námi a vypadal spokojeně.
Je to jiné představení, když v hledišti sedí někdo jako Miroslav Donutil?
Asi to není jiné. Je to jen pár minut ve větším napětí. Než si člověk uvědomí, že zase až tak o nic moc nejde.
A Praha a Ostrava? Je to jiné publikum?
Přijde mi, že když přijedeme s čímkoliv do Prahy, diváci se víc těší. V Ostravě jsme doma, hrajeme tam pořád a furt, lidé na nás chodí každý den. Není to tak vzácné. V Praze je na nás publikum vždycky strašně dobře napojené. Zatím mám jenom takovou zkušenost.
Na ruce máte během představení chytré hodinky. Víte kolik vydáte energie?
Naprosto přesně, dělám si evidenci. Třeba včera jsem spálil 1400 kalorií. Jak jsou ty hodinky chytré, napíšou mi třeba během představení „Vyhledejte odborníka“. Mají pocit, že umírám, někdy se mi rozjede ta arytmie. Vždycky mě to pobaví.
A taky asi na hodinkách během představení vidíte, že vám někdo volá, nebo vám přišel nějaký e-mail…
(smích) Jo, to se taky děje. To člověku tak zabzučí. Furt mi to bzučí. Ale neruší mě to.
To představení je nekorektní, jak je u vás běžné, nebo tak, jak máme v dnešní době tendenci posuzovat korektnost.
Jak ji vy sám vnímáte?
Korektnost?
Korektnost. Nebo to, že jste za hranou.
Asi mi to je úplně jedno. A všem komikům by to mělo být jedno. Hra Mám na tebe chuť je v originále napsaná francouzsky, francouzským spisovatelem. V podstatě jsme ji jen přeložili, téměř doslovně interpretujeme, co napsal někdo jiný. Ale korektnost je za mě opravdu něco, co by v žádném uměleckém odvětví nemělo být. Vymezuji se proti tomu, právě tím, že to vůbec neřeším.
Protože je něco jiného, když něco říkáte na jevišti v rámci humoru a v rámci role, než kdybyste mi to tady říkal za sebe při rozhovoru?
To je velký rozdíl. A takový ten pobouřený divák si to málokdy uvědomuje, že umělecká licence je velmi podstatná. To, co říkám na jevišti jako postava, neříkám doma. A to je velmi podstatné.
A v té postavě je vám všechno jedno? Nebo i u vás se objeví stud, když třeba máte říct něco hodně sprostého? Nebo to máte posunuté?
Ne, nemám to posunuté. Jde o to, jak to člověk cítí. Člověk musí cítit něco… Ale víte, tisíc lidí cítí tisíc věcí. Těžko se to měří nebo váží. Obecně ano, co je pro mě ještě oukej, může být pro někoho jiného už moc. Ale já hranice v humoru nemám. Jsem schopný se zasmát čemukoliv, když je to dobře mířené a trefené. Pak je mi to víceméně jedno.
Když se bavíme o humoru, co si pustíte nebo na co jdete, když se chcete zasmát?
Ty nůžky mám docela široké. Mám rád pohybový humor, takový ten skečovitý, gagovitý humor. Hodně mě baví absurdní, dadaistický humor. Mám rád slovní vtipy, hru s češtinou. Taky klaunský humor, když je dobře mířený. A samozřejmě nekorektní, černý, ironický humor. Naopak málokdy se pobavím třeba u cimrmanovského divadla, byť tomu rozumím. Ale není to ten typ humoru, který by mě naplňoval.
Jste mužem mnoha profesí. Co třeba vy a hudba? Jak moc je pro vás v současnosti důležitá a naplňující?
Dost. Akorát tu muziku z toho všeho dělám nejmíň, protože se pořád primárně vnímám jako divadelník, jako herec, dejme tomu. Hudba musí být „bohužel“ vždy na druhé straně. Ale takhle jsem si to nastavil od začátku, co muziku dělám. O to je ale pro mě příjemnější, když třeba máme koncert a já tu muziku můžu dělat. To si vychutnávám. Vlastně se úplně necítím být muzikantem, ale je mi příjemné tam s těmi lidmi být a pracovat. Naše muzika je specifická, neumím si představit, že bych dělal jiný hudební žánr. Proto se nikdy neoznačuji za zpěváka.
Zároveň píšete, jste básník…
Dejme tomu.
Tohle je propojené s herectvím a s emocemi, které přes vás jdou?
Určitě, všechno je to o určité vnitřní rytmice, temporytmice, sluchu. Ať herectví, muzika, psaní básní, práce se slovem. Všechno je to zvukomalebné, když člověk cítí muziku a temporytmus, může i na divadle daleko lépe pointovat. Cítí, kdy má udělat pauzu, aby ten fór lépe vyšel. Pro mě se to určitě propojuje. A tím, že se živím pusou a slovem, bylo to jen kousíček od toho, abych si třeba napsal nějakou básničku.
Už jsem říkal, že jste mužem mnoha profesí. Po republice vás bude hodně lidí znát i díky televizním reklamám na Fio banku. Jsou specifické, na jednu stranu z nich bude asi dobrá obživa, na druhou stranu, ale fungují i jako reklamy na vás, na Štěpána Kozuba?
Určitě. Tomu dělat reklamu jsem se dlouho vyhýbal. Když ale za mnou před několika lety přišli z Fio banky a z realizačního týmu Jinej gang a přinesli mi tenhle námět, ten příběh kolotočáře tak, jak mi to přednášeli, přišlo mi to hodně zábavné. Že to chtějí dělat skečovitě, komediálně. Kdyby to mělo být tak, že se někam postavím v saku a něco řeknu, nikdy to nebudu dělat. Ale tohle mělo tu nadsázku a ten fór, bylo to až gagovité, to mě nadchlo. Samozřejmě spoustu fórů vznikalo na place, třeba z mé hlavy, někdy to brali, někdy ne. Protože v reklamě jste strašně limitovaný časem, musíte se vejít s fórem třeba do 15 vteřin a to je strašně těžké. Takhle rychle toho většinou nejsem schopen, potřeboval bych aspoň minutu. Ale to už je pro tu banku asi moc dlouhé.
Začátkem roku se psalo, že končíte s kariérou… Evidentně to není pravda.
Ne, v žádném případě. Zkusím to uvést na pravou míru. Po Novém roce jsem měl nějaké zdravotní komplikace v rámci plicního onemocnění, které mě provází už od dětství. Jsem silný astmatik a hodně kouřím. Bylo jen otázkou času, než mi dýchací ústrojí vypoví službu. A ono se to stalo. Takže jsem měl poměrně intenzivní plicní záchvat a musel jsem zrušit několik představení. Musel jsem se léčit s plícemi, tak bych to shrnul. Ale určitě to neznamenalo, že bych chtěl končit, nebo že bych měl nějaké psychické obtíže, jak jsem také četl. Ne, byly to fyzické obtíže a tělo řeklo stop. Mám v sobě, že když můžu, tak pracuju a pracuju hodně, baví mě to. Bylo mi pak fakt zle, ale už jsem dobrej a hraju naplno.
V novém filmu si zahrajete legendárního autora Švejka Jaroslava Haška. V jaké je to teď fázi?
Úplně finálních příprav. Nedávno jsem si zkusil masku, která funguje velmi dobře, a v září mě čeká první natáčecí den. Bude to asi dvouměsíční maraton vyprávění příběhů o tomto neuvěřitelném člověku. Během posledního půlroku jsem si o něm zjišťoval všechno, co šlo, a je to neuvěřitelný příběh. Budeme dělat všechno proto, aby to bylo dobrý. Zase je to pro mě výzva.
Při tomhle rozhovoru jste úplně jiný než na jevišti, než v reklamě nebo než ve vašich filmech, naprosto klidný, civilní, milý. Fanoušci ale asi pořád očekávají „toho“ Štěpána Kozuba. Máte jím chuť někdy nebýt?
Asi bych nechtěl přestat být sám sebou. Ale samozřejmě, že když děláte tuhle profesi a jste tak vidět, jak jsem vidět já, musíte být připravený na to, že lidé budou trochu dezinterpretovat vaši povahu a váš charakter. Já ale pořád nejlíp vím, kdo jsem. Moje profese, je ale moje profese a je to něco jiného, než jsem já. Vždy je hodně důležité, aby tohle zaznělo. Jsem vystudovaný herec, pět let jsem to studoval. Nejsem žádný idiot, který neví, co dělá. Ano, moje cítění a moje vnímání humoru může být pro někoho moc, to je ale také naprosto v pořádku, každý si má právo vybrat to, co ho baví. A ano, cítím na sebe ten tlak a cítím ho velmi často, nebo to očekávání, ukaž, co umíš. Ale člověk si tohle nesmí připouštět. Vždy je dobré, opřít se sám o sebe a vědět, že by mě nic zvenku nemělo ovlivnit.
Zdroj: autorský text
