Marie Fikáčková, rozená Schmiedlová, pocházela ze sušické německé rodiny, která se za druhé světové války nadšeně hlásila k nacistům a českými „podlidmi“ hluboce opovrhovala. Tato nenávist vůči okolí se u ní ještě prohloubila po Hitlerově porážce, kdy celé jejich rodině zkonfiskovali rodinný dům.
Přesto se Fikáčková, které na konci války táhlo na devátý rok, navzdory svému negativnímu vztahu k lidem, později rozhodla vystudovat klatovskou „zdrávku“ a v roce 1957 nastoupila do sušické okresní nemocnice na novorozenecké oddělení. Vzhledem k její pečlivé a zodpovědné práci, jak se to jevilo jejím nadřízeným, se s ní začalo do budoucna počítat na funkci vrchní sestry. V jejím případě šlo ale jen o masku, pod kterou se ukrývala brutální psychopatka.
Nejdřív jim ubližovala
A právě její narušená psychika už v krátké době přinesla první oběti. „Ačkoli na bývalém sušickém okrese bývala v minulosti kojenecká úmrtnost vždy nízká, od roku 1957 se zvyšovala a v roce 1959 byla nejvyšší v kraji,“ zaznělo mimo jiné u soudu, kam se nakonec dostala. Dlouho jí však její řádění procházelo.
Poprvé měla napadnout novorozenou Janičku v září 1959, když ji rozčílila svým pláčem. Popadla ji za ucho a téměř do půlky ho natrhla. Kvůli silnému krvácení si Fikáčková honem vymyslela, že se to stalo nedopatřením a primář oddělení, v dobré víře, že mluví pravdu, ji začal uklidňovat, že takové věci se prostě někdy stanou. Pro „Sušickou bestii“, jak jí později začali přezdívat lidé i novináři, to bylo znamení, že si nemusí dávat velký pozor, a proto rozjela trýznění novorozenců naplno.
Za další dva měsíce zlomila malému Vašíkovi pažní kost. Dál se ale tvářila jakoby nic, takže se na to přišlo mnohem později a zdravotníci došli k závěru, že ji má zlomenou asi už od porodu. Lékař, který ho přiváděl na svět, s tím ale naprosto nesouhlasil. Porod byl podle něj hladký a dítě zcela zdrávo.
Mrtvých bylo mnohem víc!
Na Fikáčkovou se ale zatím nepřišlo, takže v únoru 1960 na miminka útočí znovu. Tentokrát však její agresivitu dvě z nich nepřežila. Oběma vší silou zmáčkla ještě měkkou lebku a fatálně jim poškodila mozek. Lékaři, kteří nemohli pochopit příčinu jejich smrti, je nechali pitvat, a ukázalo se, že jim někdo surově ublížil. A bylo jasné, že to udělal někdo přímo v nemocnici. Během pár týdnů si pro Fikáčkovou přišli vyšetřovatelé přímo na oddělení a ona se jim za další dva týdny přiznala. Nejen k zabití těchto dvou dětí, ale i k dalším násilnostem.
I když se při vysvětlování motivu svých činů vymlouvala na spory se svým dědečkem nebo na trvalou nenávist k Čechům, hlavní příčinou byla její obrovská nenávist vůči dětem. „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci, anebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem,“ řekla později u výslechu. Dokonce se přiznala rovněž k tomu, že kdyby měla svoje děti, tak by je nejspíš zabila také.
Přiznala se ale i k dalším útokům na děti. Od jejího nástupu do sušické nemocnice jich bylo přinejmenším deset a některé děti krátce po nich zemřely. Na to ovšem neexistovaly žádné důkazy, proto za ně potrestána být nemohla. Nicméně obě prokázané vraždy stačily na to, aby Fikáčková skončila na šibenici. Mimo jiné i proto, že navzdory jejím sklonům k depresím, hysterii a nekontrolovaným výbuchům vzteku, ji soudní lékaři označili za příčetnou. Trest byl vykonán v dubnu 1961. Bylo jí pouhých 24 let a stala se první tuzemskou ženou popravenou za násilný trestný čin.
Zdroj: Wikipedie, iDNES.cz, Dotyk, Blesk
