Zvlášť, když k tomu stačí málo. Zlikvidovat jednu náboženskou sektu. Konkrétně katary, kteří prý tuto svátost měli ve svém vlastnictví a ukrývali ji na svém hradě Montségur v jižní Francii, tzv. Okcitánii.
Čistě věroučně byli kataři (čili „čistí“) náboženská gnostická sekta rozšířená ve Francii a v Itálii v 11. – 13. st., kterou od počátku považovala katolická církev za kacířskou. Kataři své učení založili hlavně na Novém zákoně, Starý zákon povětšinou odmítali. Věřili, že existuje nebeské království dobrého Boha a že ten náš, hmotný svět stvořila zlá bytost. Původně šlo o dobrého anděla, Lucifera (ďábla), který však zpychl, zatoužil po moci a postavil se proti Bohu. Druhý radikálnější směr katarského učení hlásal, že zlo nevzniklo až v okamžiku, kdy se tato původně dobrá bytost postavila proti Bohu, ale že princip zla existuje od samého počátku stejně jako princip dobra a že tyto dva principy stojí od počátku, proti sobě. Satan je potom pouhým služebníkem principu zla.
V praxi se tyto jejich názory projevovaly tak, že kataři zdůrazňovali askezi, abstinenci od manželství, vojenské služby a přísahy, odmítali krveprolévání a tělesné tresty a spásu chápali jako vysvobození od tělesnosti – zánikem hmotného těla se uvolní ta jiskřička božství, která je skryta v každém z nás. Kataři rovněž hlásali, že nepodléhají žádné světské ani církevní moci a byli proti tomu, aby církev vlastnila majetek. Tím se jejich učení podobalo učení husitskému a za jednu jejich odnož jsou považování i pozdější adamité.
Sami kataři přitom žili tak, jak to hlásali, tedy skromně. Nebudovali nákladné chrámy a kostely a rituální úkony se konaly v jejich domech. Každodenně praktikovaným obřadem bylo např. kultovní stolování spojené s lámáním a žehnáním chleba a jeho rozdělováním mezi přítomné, který se uskutečňoval na začátku každého společného jídla. Kataři tento zvyk chápali jako prostou připomínku Poslední večeře a odmítali jakékoli spojování chleba s Kristovým tělem, jak učila katolická církev. Věřili, že ve skutečnosti Ježíš mluvil o „chlebu učení“, které se má rozdělovat mezi lidi, ne o svém skutečném těle. A vyprávělo se o nich, že snad, vlastní i svátost největší a nejlákavější – Svatý grál.
V letech 1209 až 1229 bylo proti katarům jako kacířům vyhlášeno několik křížových výprav a např. papež Inocenc III. slíbil za účast na křížové výpravě odpustky na dva roky. Z počátku se svatí bojovníci na výpravu ani tak moc nehrnuli, ale když jim bylo slíbeno, že dostanou do vlastnictví i půdu, bylo už možné z těchto „nadšenců“ postavit vojsko.
Jeho tažení bylo velmi kruté, křižáci bořili města, upalovali a vraždili obyvatele bez ohledu, zda to byli kataři či katolíci. Ve městě Béziers bylo údajně vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí bez ohledu na jejich vyznání. Jak tuto událost líčí pozdější pramen, dílo Caesaria z Heisterbachu nazvané Dialogus miraculorum, při dobývání města Béziers uslyšeli křižáci křik obyvatel a „když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní (tj. katolíci), řekli Arnaldu Amalricovi, opatu ze Cîteaux: ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, jak se povídá, řekl: ‚Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.‘ A pobito bylo ohromné množství.“ Autentičnost tohoto líčení i dvacetitisícového počtu mrtvých je sice zpochybňována, ale dobu a atmosféru křižáckých výprav proti katarům ilustruje nejspíš věrohodně.
V květnu 1243 začalo v rámci křižáckého tažení obléhání katarského hradu Montségur v dnešním departmentu Ariège. Hrad byl vybudován na téměř nepřístupném místě na kopci vysokém 1207 metrů akvitánským vévodou Guillaumem Krátkonosým a později byl hrad díky Guilhabertovi z Castres přestavěn na katarskou pevnost.
Jeho obléhání trvalo křižákům deset měsíců, než hrad v březnu roku 1244 kapituloval poté, co ho útočníci začali ostřelovat obrovským prakem a do boje nasadili baskické žoldáky, kteří ovládali horolezecké postupy. Zajaté posádce hradu dali křižáci poslední možnost zachránit si život a dokonce i získat svobodu, pokud by se zřekli své katarské víry. To 225 katarů odmítlo, a proto byli jako „nepolepšitelní“ upáleni na louce pod hradem.
Dle některých kontroverzních teorií měl být hrad Montségur údajně posledním známým úkrytem Svatého grálu. Ten však křižáci nenašli a nezískali, protože podle pověsti těsně před kapitulací hradu čtyři kataři z obléhaného Montséguru utekli, vyzvedli poklad a ukryli ho na neznámém místě. Objevit se ho zatím nepodařilo.
Ale i kdyby tomu tak nebylo, vybití katarů umožnilo francouzským králům získat jiný poklad – ovládnout bohaté původně katarské území a do konce 13. století rozšířit své državy až k pobřeží Středozemního moře.
